VŠECHNY ČLÁNKY LZE STÁHNOUT V SEKCI AKTUALITY
Elektrifikace obce Jankov
Elektrifikaci obce v r. 1937 předcházelo mnoho jednání obecního zastupitelstva. Většina hospodářů si uvědomovala, že bez zavedení elektriky nemohou nakoupit rychle se vyvíjející zemědělskou techniku na elektrický pohon. Přišel už také čas, aby se vyřešilo svícení v domácnostech. Podnětem pro zdejší obec byla i probíhající nebo už dokončená elektrifikace sousedních obcí.
Např. už v r. 1929 se uskutečnila elektrifikace Opatova, kdy celá obec byla připojena na dálkové vedení Jihočeského elektrárenského svazu. Ve Vyskytné prováděl elektrifikaci Posázavský elektrárenský svaz v r. 1930, takže koncem tohoto se rozzářily žárovky ve všech vyskytenských domácnostech, škole, faře i v kostele. Jistě do zdejšího kostela přišli na půlnoční (jako vždy) i jankovští farníci a byli svědky té vzrušující události prvního rozsvícení žárovek, jak ji popisuje i farní kronika: „A když o Vánocích o půlnočních službách Božích nejen celá vesnice, ale i náš kostelíček plný lidu elektrickým světlem ozářen, teď z neobyčejné radosti volali jsme všichni a zpívali „Narodil se Kristus Pán“.
Až do té doby musely stačit k osvícení světnice petrolejové lampy, jejichž používání začalo v 2. polovině 19. století a provoz byl levný. „Petrolejka“, jak se jí říkalo, měla ve spodní části nádržku na petrolej, na ní byla našroubovaná hořáková část s knotem a nasazen skleněný cylindr. Při každém zapálení bylo nutné cylindr sejmout, případně vyčistit od začouzení a znovu nasadit. Plamen v lampě byl také choulostivý na průvan, který způsoboval třepotání plamene, nebo ho i uhasil a muselo se znovu zapalovat.
Pro pochůzku po hospodářství a do chléva se používaly lucerny, které měly ochranný kryt chránící plamen před zhášením. Toto vše si dobře pamatuji, když jsem chodila koncem 40. let a v 50. letech minulého století za kamarádkou Máňou do sousední chalupy k Buškům, kteří si nenechali zavést elektriku. Měli ještě dřevěnou chalupu s jedinou velkou světnicí a moc jsem jim petrolejku s mihotavým plamínkem vrhajícím tajemné stíny záviděla, stejně jako lucernu, s kterou chodil strýc večer po chalupě.
Také hospodáři by si rádi obstarali mlátičky nebo řezačky na elektrický pohon. V době před první světovou válkou mělo v obci podle výkazu sčítání hospodářských strojů z let 1909 a 1913 mlátičky 10 hospodářů, z toho 6 na žentourový pohon (čp. 1, 2, 13, 14, 17, 19) a pouze hospodář čp. 19 Josef Daněk používal žentourový pohon i pro řezačku. Mlátičky na ruční pohon měli další 4 hospodáři (čp. 6, 10, 16, 18). Řezačku na ruční pohon mělo 19 hospodářů.
Žentour bylo jednoduché zařízení k pohonu jiných strojů, kdy se síla tažných zvířat chodících do kruhu převáděla ozubeným kolem a řemenicí k mlátičce nebo řezačce. Většina hospodářů měla žentour postavený na zahradě. Já si ještě pamatuji velký kámen s otvorem uprostřed na zahradě za stodolou, který patřil k žentouru. Moje matka vypravovala, jak musela doma jako holka honit voly dokola ve vyšlapaném kruhu, aby se žentour roztáčel. Jestli si někdo ze zdejších hospodářů později v době meziválečné obstaral k pohonu mlátičky benzinový motor, o tom se nepodařilo nalézt žádný doklad. Spíše se oči hospodářů upíraly k pořízení elektrických motorů k mlátičkám a řezačkám.
Doklady o jednání obecního zastupitelstva v záležitosti elektrifikace obce začínají rokem 1931. Dne 19. 4. 1931 obecní zastupitelstvo za starostování Karla Borky schválilo oběžník, v němž se měli všichni občané vyjádřit, zda jsou pro anebo proti zavedení elektriky do vsi. Možná se mnozí zalekli vydání s tím spojených, možná se obávali novot s tím přicházejících, výsledek dotazníku dopadl nerozhodně. Celá věc se tedy odsunula.
Začátek oběžníku z 19. 4. 1931 Obecního zastupitelstva Jankov k občanům, aby proti svému jménu připojili ano nebo ne a podpis (zda chtějí či nechtějí zavedení elektriky v obci)
Uběhly další 4 roky a elektrifikace obce opět přišla na pořad dne. Podle zápisu z jednání obecního zastupitelstva z 21. 7. 1935 „pro zřízení elektrizace většina občanů projevila nezájem, proto bylo řízení v této věci zamítnuto“. Zřejmě pak začala další složitá jednání a přesvědčování sousedů, protože podle dalšího oběžníku, jehož vyhodnocení probíralo zastupitelstvo o pár měsíců později, 16. 12. 1935, podepsalo 24 občanů (usedlostí) zájem zřídit pro obec elektriku.
Začátkem roku 1936 podalo obecní zastupitelstvo žádost Okresnímu úřadu v Humpolci o zřízení elektrifikace obce Jankov v roce 1937. Zároveň začalo shánění finančních prostředků na celou akci a výběr elektrárenské společnosti, která by akci uskutečnila. Byl vybrán Posázavský elektrárenský svaz, s. r. o. se sídlem v Německém Brodě, který vyčíslil celkový náklad na elektrizaci obce na 55.208 Kč. Obecní zastupitelstvo i obecní rada schválily všemi hlasy, aby obec Jankov přistoupila za člena Posázavského elektrárenského svazu s kmenovým vkladem 500 Kč. Také bylo požádáno o udělení státní podpory.
Za účelem získání financí povolil okresní úřad odprodání obecního pozemku Josefu Procházkovi č. 24 za sumu 3.500 Kč, obec přidala 3.708 Kč ze svého kmenového jmění.
Z účetní uzávěrky obce za r. 1937 (výdaje za dovoz materiálu, za pozemek na transformátor a zaplacení Posázavskému elektrárenskému svazu)
Zbývající částku 48.000 Kč si obec vypůjčila u Spořitelního a záložního spolku ve Vyskytné (v kampeličce) na 5% úrok. Výpůjčka u kampeličky měla být splatná ihned po obdržení státní podpory na elektrizaci a po vybrání 60% příspěvků na domovní přípojky, zbytek nejdéle do 20 let. Na úhradu úroků a umořování tohoto dluhu bylo zavedeno vybírání obecních dávek a poplatků (dávky z používaných místností, z nápojů, za používání obecního místa, za úřední úkony, ze psů aj.), které byly schváleny i Zemským výborem. Za domovní přípojky měli občané uhradit 60% nákladu, tj. celkem 12.000 Kč, a to ve 3 splátkách.
Obec také projednala zakoupení pozemku pro stavbu transformátoru se Stanislavem Vítkem č. 19 za 200 Kč, šlo o menší část zahrady před jeho domem při vjezdu do vsi na horní straně obce. Zastupitelstvo také rozhodlo, že nebude zavedena elektrika k samotám čp. 25 a čp. 28 pode vsí, „protože by to pro obec bylo nákladné a oni nemají prostředky, aby zaplatili potřebné dávky“. Bylo to po dohodě s majiteli těchto chalup. Ze stejného důvodu požádala o vyloučení z elektrifikace i vdova s dětmi Marie Bušková č. 30.
Se zemními pracemi na postavení transformátoru, sloupů elektrického vedení do vsi a přes ves a domovních přípojek začal Posázavský elektrárenský svaz 9. května 1937, práce byly skončeny 24. června 1937, kdy byla obec zapojena a domovní přípojky hotovy. Byl to slavnostní okamžik, kdy se v domácnostech obyvatel Jankova poprvé rozsvítily žárovky.
Vjezd do Jankova s transformátorem, současné foto
„Už v r. 1939 byly koupeny 2 první čistící mlátičky, koupili je zemědělci Josef Matějka čp. 23 a Josef Veselý čp. 11,“ zaznamenává obecní kronika. Po nich následovali další zemědělci. Já si pamatuji, jak jsme až do konce soukromého hospodaření v r. 1957 přenášeli v době výmlatu těžký elektrický motor k mlátičce do stodoly a po výmlatu zase zpět na pevné místo k řezačce v řezáči. První rádia na elektřinu se objevila v obci už za německé okupace, sousedé se scházeli k poslechu zahraničního vysílání na čp. 3 a 11. Pak už využití elektřiny rychle pokračovalo a dnes si bez ní nedovedeme život představit. Jen občas se objeví trocha nostalgie po večerních posezeních a besedách „pod lampou“.
Autorem článku je Jaroslava Paulusová
Obchody v Jankově
Prvním obchodem v Jankově s pevným stanovištěm byla vlastně trafika „U Hůďů“ č. 3. Povolení k jejímu otevření dostala Barbora Norková (nar. 1885), vdova po Josefu Norkovi, který r. 1916 padl v první světové válce na italské frontě. V r. 1919 vláda Československé republiky vydala zákon o válečných poškozencích (válečných invalidech, vdovách aj.), kteří v důsledku války měli ztíženou možnost obživy. Přidělení trafiky byla jedna z možností pomoci.
Barbora Norková, roz. Válová, provdáním do Jankova r. 1903 zde získala domovské právo
Po válce Barbora Norková zůstala sama se třemi malými dětmi a s menším hospodářstvím, a tak i ona na přilepšenou dostala trafiku. Kuřácké potřeby prodávala z okénka kuchyně, které vedlo na dvůr. Dvůr měli od silnice oddělen jen zídkou, když ji později nahradila přední kůlna, okénko na prodej kuřiva zůstalo v kůlně. Jan Kříž z č. 17 vzpomínal, že v zimě k „Hůďům“ chodilo hodně kuřáků, besedovali a posedávali, kde se dalo, i na podlaze. Ještě že měli dlouho dřevěný strop, tak tam kouř nebyl ani moc cítit.
„Barušku Hůďovu“, jak jí všichni říkali, jsem dobře znala i já, často jsem jako holka chodila k okénku trafiky dědovi pro tabák. Prodával se tam asi do r. 1950. Generace mých dědů kouřila většinou fajfku. Vzpomínám, jak děda měl na tabák zvláštní paklík z měchuřiny, a než si fajfku nacpal tabákem, vždy ji pečlivě čistil. A pak už jen z fajfky bafal. Vyprávěl, jak za války (té první i druhé) kouřili „domovinu“, tj. doma vypěstovaný a usušený tabák, nebo jeho náhražky. Generace otce spíš kouřila cigarety, ale ty si také sami připravovali. V tabatěrce měli tabák, který si nejprve prsty rozmělnili, pak nasypali na cigaretový papírek, vytvořili jakousi dutinku, kterou ulízli jazykem, a mohlo se kouřit. Na kuřácké besedy se „chlapi“ scházeli v nedělním odpoledni, někdy i navečer po práci někde venku na terase, na zídce, nebo jen na kamenech, jinak bylo od jara do zimy plno práce v hospodářství. Zimní besedy bývaly častější, buď u Barušky, nebo u některého souseda (foto – děda Šitířů s fajfkou, děda Truhlářů a sousedé).
Také obchody s potravinami jsou v Jankově záležitostí až z doby po první světové válce. Ve starším období si hospodáři vyprodukovali naprostou většinu potravin sami, byli samozásobiteli. Měli vlastní mouku, maso, sádlo, mléko, vajíčka, brambory, hrách, mák, nějaké ovoce ze zahrad, někdy i med, lesní plody, tedy vše potřebné pro každodenní přípravu jídla. Ostatní si hospodyně dokoupily na trzích a jarmarcích, chodili i podomní obchodníci, kramáři. Ovšem na přelomu 19. a 20. století postupující změny v hospodaření a ve společnosti se promítly i do života odlehlých vsí. Podle sčítání z r. 1921 měla obec Jankov 30 chalup a žilo zde 164 obyvatel. A tak, kromě jiného, přišel i čas na zřízení obchodu ve vsi.
První obchod si v Jankově na č. 2 otevřel v roce 1924 František Čížek (1891-1957), pocházející z Dušejova. Jeho bratr Jan Čížek r. 1922 koupil v Jankově menší hospodářství č. 2 a část chalupy pronajal rodině Františka, který byl vyučený pekařem. František Čížek v květnu 1924 požádal okresní politickou správu v Humpolci „o povolení živnosti obchodu s potravinami v obci Jankov na okrese Humpoleckém, ježto se zde ještě žádného obchodu nenalézá. Rád bych již od 5. června tohoto roku živnost otevřel…“ O živnost „kramářskou“ si ještě téhož roku požádala i Františkova manželka Marie Čížková (1891-1972) a poté ještě „o povolení prodeje též ostatních do oboru potravinářského spadajících předmětů, jako jest cukr, káva, koření, petrolej aj. V místě žádný obchodník nestává, a tudíž spotřebitelstvo odkázáno jest si tyto předměty denní potřeby ze vzdálených míst a při velké ztrátě času obstarávati.“ Nakonec ještě dostala povolení prodeje piva v uzavřených lahvích. Čížkovi tu provozovali obchod jen krátce, už r. 1927 se vrátili do Dušejova, kde si postavili vlastní domek a v něm si vybudovali pekárnu a otevřeli obchod se smíšeným zbožím.
Po Čížkových převzala 20. 10. 1927 obchod Marie Skřivánková (nar. 1900 v Chotěboři), v tu dobu bydlící ve Vyskytné, která měla povolení provozovat živnost kramářskou. Do Jankova se přistěhovala se 2 malými dětmi, žila odloučena od manžela a byla odkázaná pouze na výdělek z kramářství. Proto usilovala ještě o povolení provozovat obchod se smíšeným zbožím, čímž by se jí rozšířil sortiment prodávaného zboží a tím i výdělek. Povolení měla získat po 5 letech, kdy prokáže způsobilost k vykonávání této živnosti. V roce 1932 se její žádost blížila kladnému vyřízení, Marie Skřivánková se však rozhodla z obce odstěhovat a provozovat živnost ve Strměchách, kde získala i bydlení. Možná si uvědomila, že v Jankově byl mezitím otevřen druhý obchod a chystalo se otevření třetího obchodu, a v této konkurenci by se jí nevedlo dobře. I tak už žila s dětmi velmi chudě, manžel jí na děti neplatil.
Ze zprávy četnické stanice ve Vyskytné o vyšetřování majetkových poměrů Marie Skřivánkové za účelem vydání živnostenského povolení provozování obchodu se smíšeným zbožím, 1932.
Druhý obchod v Jankově na č. 23 „U Trávníků“ si otevřel r. 1927 Josef Matějka (nar. 1901). Nejprve začal s prodejem lahvového piva, kdy se s žádostí o povolení obrátil na okresní politickou správu v Humpolci: „Ježto dosavadní obchodnice s lahvovým pivem v Jankově č. 2
Marie Čížková se z Jankova přestěhuje a žádného jiného obchodu s lahvovým pivem ani hostinec v obci Jankově není, doufám, že mé žádosti bude příznivě vyhověno.“ Když se pak r. 1930 oženil s Františkou, roz. Postřihačovou z Maršova (nar. 1908), povolily úřady už od léta 1930 provozovat Františce Matějkové živnost kramářskou a krátce poté i obchod s potravinami a smíšeným zbožím. Přitom dál obdělávali menší hospodářství.
Jan Kříž č. 17 vzpomínal, že kromě potravin měli v krámě i další potřebné věci pro ves a že se tam prodávala i pálenice. Chovali také menšího koně, se kterým jezdili na nákupy zboží do Jihlavy. Já vzpomínám, že při otevření dveří zacinkal zvonek nad vchodem a z kuchyně vešla do malinkého krámku „teta Trávníková“ nebo „strejda Trávníků“, stoupli si za pult, na kterém stály váhy, a navážili, co bylo potřeba. Drobné zboží, třeba nějaké bonbony, balili do papírových kornoutů. Mě tam rodiče nejčastěji posílali pro nějaké drobnosti, kvasnice či sladkosti. Jejich prodejna skončila kolem r. 1950, kdy se rušily i drobné živnosti.
Foto stavení č. 23 „U Trávníků“ s později přistavěnou verandou, kudy se vcházelo do krámu.
Další obchod byl otevřen na č. 14 „U Kalců“ r. 1932. Nápad se zrodil v hlavě tehdejšího hospodáře Karla Borky, který měl dva syny. Staršímu Františkovi chtěl předat hospodaření a mladšího Josefa nechal vyučit obchodním příručím s tím, že si pak v části stavení otevře vlastní obchod. Josef Borka (1911-1975) se v letech 1926-1929 vyučil u Josefa Richtera, obchodníka s koloniálním a smíšeným zbožím v Jihlavě-Bedřichově.
Výuční list Josefa Borky z 9. února 1930 s razítkem Živnostenského společenstva v Německé Vyskytné
Otec Karel Borka už 7. 9. 1932 požádal úřady o živnost kramářskou a pak o prodej piva v uzavřených lahvích se stanovištěm v Jankově č. 14, zřejmě tak chtěl jistit povolení živnosti svému synovi. Syn Josef Borka po vyučení požádal 23. 5. 1933 o povolení živnosti obchodu se smíšeným zbožím a krátce nato i o prodej piva a vína v uzavřených lahvích v Jankově č. 14. Ještě téhož roku začal prodávat. Pro „krám“ byly upraveny 2 dřívější místnosti v pravé části stavení a zřízen nový vchod přímo z návsi.
Stavení č. 14 s obchodem Josefa Borky (foto obrazu od Václav Procházky, kolem r. 1940.
Když zákazník vstoupil po dřevěných schůdkách do krámu, rozklinkal se zvonek a Josef Borka přišel ze sousední místnosti, kterou měl upravenu k přebývání. Prodával cukr, meltu, cikorku, kávu, čaj, sůl, kvasnice, koření, cukrovinky, v pytlích měl mouku, kterou navážil a sypal do pytlíků, ze soudku vytahoval láčené okurky, prodával i uzené ryby nebo slanečky aj. Kromě potravin nabízel také drogistické zboží (mýdla, čisticí prostředky, krémy na boty, barvy, lepidla) a další zboží každodenní potřeby pro venkovské rodiny, důležitý byl i petrolej. Pro zboží jezdil s otcem koňským povozem do Jihlavy a do Humpolce. Obchod v Jankově provozoval přes celou válku a ještě krátce po válce, činnost ukončil v letech 1946/47. To už byl ženatý a pro svou rodinu hledal vlastní domek. Našli ho v Kamenici u Humpolce a oba s manželkou pak prodávali, po znárodnění u spotřebního družstva Jednota.
Jan Kříž č. 17 vzpomínal: „Často jsem ke „Kalcům“ chodíval nakupovat. Když byli v Jankově obchody dva, musel jsem chodit také k „Trávníkům“, ale spodem kolem Křížovy sádky, aby netušili konkurenci. Kupovali jsme také slanečky za pár haléřů. Jedli jsme je jako pochoutku k bramborům na loupačku a k tomu podmáslí nebo mléko. Bylo to naše skoro denní jídlo.“ Já si pamatuji už jen velký a dlouhý pult se spoustou přihrádek a na něm po odstěhování strýce ještě dlouho stály lesklé mosazné váhy se zavěšenými dvěma miskami na konci ramen. Na jednu misku se dávalo vážené zboží, na druhou závaží a jazýček uprostřed udával, jestli jsou obě misky v rovnováze. Vedle váhy stálo drobné závaží v krabičce a větší samostatně.
K obchodníkům patřili také hokynáři, tj. podomní obchodníci. Neměli svůj vlastní krám, ale zboží prodávali při pochůzkách mezi lidmi, většinou ho nosili v nůši na zádech. Některé věci napřed vykupovali, např. od hospodářů vejce a máslo, které pak prodávali dál. Nabízeli i drobné drogistické zboží a věci každodenní spotřeby. Někteří hokynáři už měli svá místa, kde nakupovali, i místa, kde věděli, že jsou očekáváni. Hodně se nachodili a bylo to jen chudé živobytí s malým výdělkem. O živnost hokynářskou bylo nutno požádat úřady, které si o spolehlivosti uchazečů zjišťovaly podrobné údaje, než jim vydaly povolení.
V r. 1927 se do Jankova přistěhoval na č. 25 (na samotu pode vsí, bývalou pazdernu přestavěnou na obytnou chalupu, odkud se její majitelé Buškovi přestěhovali na chalupu č. 30 ve vsi) Karel Burian s rodinou. V dopise okresnímu úřadu v Humpolci dne 14. 3. 1927 žádal o povolení vykonávat živnost hokynářskou v Jankově č. 25, kterou už předtím vykonával ve Dvorcích. Uváděl: „Podepsaný Karel Burian, narozený r. 1888 v Třebíči na Moravě, tamtéž příslušný, oznamuji tímto, že jsem provozoval živnost hokynářskou v okrese německo brodském v obci Dvorce. Jelikož jsem se přestěhoval do Jankova na okres Humpolec, žádám zdvořile o povolení téže živnosti ve zdejší obci čp. 25.“
Pamětníci vzpomínali, že Karel Burian s manželkou Štěpánkou vykupovali od hospodářů vejce, v nůši je snášeli a pak opět prodávali s malým výdělkem. Ostatní živobytí měli z polí a malého hospodářství, provázela je chudoba. V r. 1934 jejich dřevěná chalupa shořela. Pojišťovna jim něco zaplatila, pomohli i sousedé, a tak si postavili nový zděný domek, k obytné části přistavěli i chlév a kůlnu, Bylo to však jen malé stavení o jednom pořadí.
Na dobu od požáru do 1. dubna 1935 Karel Burian ohlásil úřadům přerušení živnosti hokynářské, poté ji opět aktivoval. Hokynářství vykonával i po celou dobu německé okupace, jak o tom svědčí i dochované písemnosti. Po válce se Burianovi odstěhovali do pohraničí, k Tachovu.
Z dokladu Karla Buriana, že hokynářství vykonával od r. 1927 a ještě v době okupace
v r. 1943, kdy německé úřady prověřovaly jeho živnost.
Další živnost hokynářskou od r. 1939 provozovala Marie Ambrožová na č. 29 v Jankově, tj. v obecním domku. Narodila se r. 1888 v Jankově č. 24 v rodině Procházkových, ale po provdání za Ambrože z Třeboně žili asi 25 let ve Znojmě. Do Jankova se manželé Ambrožovi přistěhovali 2. 7. 1939 po zabrání českého pohraničí německou říší. V žádosti okresnímu úřadu v Humpolci o udělení živnostenského listu na prodej másla, vajec, drůbeže, zeleniny a ovoce uvedla: „Jsem uprchlice, měla jsem obchod ve Znojmě, po zabrání obdržela jsem povolení k provádění živnosti v Jihlavě, ale v měsíci červnu jsem byla vypovězena z bytu. Byla jsem nucena uchýlit se na mou dřívější obec, do Jankova.“
Po vyšetření její zachovalosti, svéprávnosti, trestního listu a státní spolehlivosti Obchodní a živnostenská komora v Praze dne 27. 10. 1939 sdělila okresnímu úřadu v Humpolci, že nečiní námitek proti příznivému vyřízení žádosti Marie Ambrožové. S nůší na zádech a při skrovném bydlení v obecním domku prožili manželé Ambrožovi celou válku.
V r. 1946 se z domku č. 26 odstěhovali do pohraničí (na Berounsko) manželé Václav a Františka Matějkovi s rodinou a Ambrožovi se na č.26 mohli přestěhovat. Pan Ambrož však zemřel při jízdě na kole v ostré zatáčce pod kopcem Palasákem a vdova Marie Ambrožová tu pak dál žila sama, děti neměli. Často ji bylo vidět, jak si povídá s dětmi, které se kolem ní scházely, když sedávala na zídce sběrny mléka před barákem. Nejraději vyprávěla o tom, jak šťastně žili s mužem ve Znojmě, kde měli obchod, a také vyvářeli jídlo pro zaměstnance jedné továrny. Po r. 1970 Marie Ambrožová musela odejít do Domova důchodců v Proseči- Obořišti, kde také zemřela (foto manželů Ambrožových).
V 2. polovině minulého století začala do Jankova jezdit pojízdná prodejna, která vozila pečivo a základní sortiment potravin a drogerie. V průběhu let se tu vystřídalo několik různých prodejen z Pelhřimova a Humpolce. Pojízdná prodejna zajíždí se základním sortimentem do obce stále každou sobotu, ale většina rodin si dělá nákupy v supermarketech v Jihlavě nebo Pelhřimově, kde také pracují.
Nakupování u pojízdné prodejny v Jankově kolem r. 1980.
Autorem článku je Jaroslava Paulusová
Pěstování a zpracování lnu v Jankově
Lněné pole (ilustrační obrázek) a lány s řepkou olejnou u Jankova (foto 2009)
Každý rok pole na Vysočině rozkvétala modrými kvítky lnu, k nim se přidávaly bílé, modravé nebo fialkové květy máku a nakonec i podobně zbarvené květy brambor. Louky a meze rozkvétaly pestrobarevným voňavým kvítím. V současné době převažuje jediná žlutá barva řepky olejné.
Len se tu pěstoval od pradávna, jeho vlákno bylo důležité pro zhotovování oděvů. Ves Jankov je stará asi 700 let a v průběhu let její obyvatelé len pěstovali a zpracovávali. Od r. 1601 Jankov patřil mezi vsi panství Větrný Jeníkov, jehož hospodáři mají v gruntovních knihách zapsány povinnosti vůči vrchnosti, a právě mezi naturální dávky patřilo také odevzdávat přádlo a lněnou přízi. Z gruntovní knihy sousedního Opatova jsme vybrali ze zápisu hospodáře Václava Jaroše č. 7, že v r. 1773 musel odevzdávat vrchnosti na sv. Havla „stálý peněžitý úrok 2 zl. 45 kr., za přádlo 30 kr. (nebo 4 libry lnu, či 5 liber počísky, či 6 liber koudele tence sepříst) … a ke konci každého roku odevzdat 2 libry tenké příze…“. Obdobné zápisy mají i ostatní hospodáři.
Nejen vrchnost vyžadovala naturální dávky v přádle nebo přízi, setí lnu pro vlastní potřebu si vymiňovali i odstupující hospodáři, kteří předávali usedlost svým dětem. V gruntovních zápisech zdejší obce si výminkáři od nastupujícího hospodáře většinou vymiňovali (kromě jiného) osívat čtvrt nebo půl míry pole lněným semenem pro vlastní pořebu. Vidíme, jak byl len pro ně důležitý. Přes zimu pak výměnkářka seděla u kolovrátku a předla. Z první poloviny 19. století uvádíme z gruntovních knih Jankova dva příklady, obdobné bychom našli i u ostatních hospodářů.
Gruntovní zápis manželů Černých z Jankova č. 14 o stanovení výminku
Dne 29. ledna 1833 předávali Martin a Anna Černí usedlost č. 14 v ceně 552 zlatých synu Martinovi a jeho manželce Kateřině. V zápise se píše: „Vymiňuje odstupující otec Martin
Černý pro sebe a jeho manželku Annu v týto živnosti svobodný byt, teplo, světlo a společnou stravu při stole hospodářovým až do smrti, též také jménem vejminku každoročně 3 míry žita, 3 míry ovsa sutého obilí (tj. sypaného v zrně), ½ míry lněnýho semene sít a 2 míry brambor sázet a 1 krávu živit.“ V tu dobu byli hospodáři Černí spolumajiteli pazderny pode vsí na stavební parcele č. 27.
Jako druhý příklad jsme vybrali hospodářství č. 2, které 15. ledna 1849 převáděli manželé Jiří a Magdalena Vencourovi na syna Václava a jeho manželku Annu. Odstupující manželé si do výminku dali zapsat (kromě jiného) také povinnost nastupujícího hospodáře, že bude svým rodičům každoročně „k jejich přilepšení půl druhý míry ovsa a jednu čtvrť lněnýho semene do měkkoty zahrnovat a dvě míry bramborů sázet…“ Vencourovi byli spolumajiteli pazderny na stavební parcele č. 25
V tu dobu si v každém hospodářství pěstovali a zpracovávali len sami, nebo s pomocí čeládky. Len se vyséval brzy zjara (je mrazuvzdorný) a sklízel se teprve, až dosáhl žluté zralosti, kdy vlákna měla nejlepší kvalitu. Ženy len vytrhávaly po hrstích a prostíraly do řádků, kde ho nechávaly sušit a rosit a poté, co byl dobře vysušený a urosený, se vázal do otýpek a svážel domů. Já sama si na tyto práce dobře pamatuji, bývala jsem při tom s rodiči na poli (konec čtyřicátých let a léta padesátá 20. století), to však už otec vozil s koňmi fůry s otýpkami lnu do tírny ve Větrném Jeníkově k dalšímu zpracování.
Dříve, když si každý hospodář zpracovával len doma, potřeboval k tomu příslušné nářadí. Nejdříve se stonek musel zbavit bobulí se semeny a k tomu sloužil „drhlen“, jakýsi železný hřeben, kterým se hrstě lněných stébel protahovaly. Lněné semeno hospodáři také spotřebovali, viděla jsem např., že ho otec vařil v železném hrnci koním, aby měli pěknou srst a dobře trávili, nebo se dávalo kravám proti „zmetání“, když nemohly zabřeznout nebo u nich došlo k potratu. Semeno se také vozilo do sousedních mlýnů, které měly olejnu a olej ze semene lisovali. Olejna byla např. při mlýně Dolní Trupl na Polánkách, lisoval se tam olej lněný a makový, předtím se semeno na dřevěných pekáčích na plotně ještě pražilo. Vybavuji si starší sousedy, kteří vzpomínali, že si doma jídlo mastili ještě lněným olejem.
Pro ženy a hospodyně nastala hlavní práce při zpracovávání lněných stonků na vlákno. Naši předkové k tomu používali „trdlici“, na které se vysušená lodyha lámala, později se vylepšené trdlici v pazdernách říkalo „lámačka“. Byly to jakési pákové nůžky, které měly spodní pevný břit zdvojený a horní břit pohyblivý. Žena – třelka jednou rukou protahovala mezi břity postupně celý svazek lnu a druhou rukou pohybovala pákou. Mezi oběma břity byla dostatečná vůle, aby se usušená stébla neustřihla, ale jen lámala a vnitřní vlákna zůstala pevná. To byl začátek celého procesu tření.
Kresba staré domácí trdlice a ukázka lámání stonků na trdlici
Při lámání na trdlici odpadávala dřevitá část stonků, tzv. pazdeří, které hospodáři používali jako podestýlku nebo k topení. V pazdernách bylo pazdeří hlavním topným materiálem.
Po vytření na trdlici následovalo „vochlování“, při kterém se vlákna čistila od zbytků dřevitých slupek a krátkých vláken. Vochlice byla dřevěná deska s kovovými (dříve i s dřevěnými) hroty, přes která žena lněná vlákna několikrát opakovaně pročesávala. Vyčesaná krátká vlákna se nazývala koudel, a i ta našla uplatnění v hospodářství. Dlouhá čistá rozvlákněná vlákna se urovnávala, promísila s dalšími vlákny a nasadila a uvázala na přeslici, odkud už přadleny u kolovrátku vlákna vytahovaly, stáčely a navíjely na cívku kolovrátku. Šlapáním uváděly kolovrátek do pohybu, stáčením a sliněním mezi prsty odvíjely silnější nebo tenčí nitě.
Nástroje na zpracování lnu – trdlice, vochlice, přeslice, kolovrátek a různé hřebeny na pročesávání vláken lnu
Dlouhé zimní večery pak byly vyplněny přástkami, kdy se mladá děvčata, ale i starší ženy scházely v některých chalupách, přitom si zpívaly, bavily se, rozprávěly. Mladí synkové si tam často vyhlédli své děvče. Upředené vlákno se pak zpracovávalo na tkalcovských stavech na plátno. Zpočátku šlo ještě o domácké tkaní, časem se však vyčlenili tkalci, kteří tkaní měli jako řemeslo. Možná, že takové generace tkalců žily i na naší chalupě v Jankově č. 14, kde se dosud říká „U Kalců“. Moje babička vzpomínala, že si na celou výbavu musela sama napříst, plátno však už utkal tkadlec na Polánkách. Babička pak plátno doma rozprostřela v zahradě na trávě a kropila, sluníčko ho pěkně vybělilo. Košile, povlečení a další kusy oděvů už babička šila doma ručně.
Moje babička spřádala len ještě ve 40. a 50. letech minulého století, ale to už bylo jen na nitě a z nich pak stáčené provazy, které otec potřeboval do hospodářství, např. na připoutání pavuzy na fůru sena. Ráda jsem babičku při předení pozorovala. Doma jsme měli 3 kolovrátky, přeslici, motovidlo, trdlici i různá hřebla na pročesávání vláken. Babička spřádala i vlnu z ovcí, které jsme určitou dobu chovali. Když jsem v r. 1956 začala jezdit na střední školu do Jihlavy, babička sepředla ovčí přízi a maminka mi z ní upletla pěkný hřejivý svetr, který se všem líbil.
autorem článku je Jaroslava Paulusová
Pazderny v Jankově od vzniku po zánik
Založení čtyř jankovských pazderen asi 500 m pode vsí spadá do období přelomu 18. a 19. století, nebo na samý začátek 19. století. Tato místní část Jankova pak dostala pojmenování „V Pazdernách“. Při číslování domů v r. 1770 měl Jankov 19 chalup srovnaných po obou stranách cesty vsí. Do konce 18. století bylo postaveno ještě 5 chalup s popisnými čísly 20 – 24 v zadní části vsi při horní straně, takže ves tvořilo 24 chalup.
Když se v r. 1838 zpracovával Stabilní katastr, je ve vsi uváděno 24 popisných čísel a u každé chalupy bylo uvedeno nově i číslo stavební parcely (je platné dosud), na níž chalupa stojí, celkem 24 stavebních parcel. Další čtyři stavební parcely č. 25, 26, 27 a 28 byly přiděleny pazdernám pode vsí, nebyla to čísla popisná, i když tak často bývala používána. Tyto čtyři pazderny jsou zakresleny i na mapách indikačních skic z r. 1838 i na císařských otiscích stabilního katastru z téže doby. Jsou zakresleny žlutou barvou jako drobné dřevěné stavby.
Ves Jankov na císařských otiscích stabilního katastru z r. 1838 a detail 4 pazderen pode vsí
Z písemných pramenů víme, že si tyto pazderny na obecním pozemku postavilo 12 jankovských hospodářů, vždy společně 3 hospodáři vlastnili jednu pazdernu. V r. 1838 patřila první pazderna na stavební parcele č. 25 hospodářům z č. 2, 3 a 19, druhá pazderna na parcele č. 26 hospodářům z č. 4, 13, 17, třetí pazderna na parcele č. 27 hospodářům z č. 8, 14, 18 a čtvrtá pazderna na parcele č. 28 hospodářům z č. 1, 6, 12. Časem se vlastnictví měnilo, a také když některé zanikly, hospodáři využívali pazderen sousedů.
Pazderny jsou dokladem hojně rozšířeného pěstování lnu ve zdejší vsi. Jejich pojmenování je odvozeno od pazdeří, odpadávajícího při zpracování lnu. Hlavním vybavením pazderny byla zděná pec, kterou bylo nutno roztopit, aby otepi lnu naskládané kolem peci řádně proschly a len se mohl třít. Proto se pazdernám také říkalo sušárny nebo sušírny. Protože zde bylo velké riziko požáru, musely se stavět v dostatečné vzdálenosti od vesnických chalup. V pazderně se také len vytíral a pazdeřím se topilo v peci.
Někdy v pazderně bydlel s rodinou i pazderka, který topil v peci, a v době tření se jeho rodina přestěhovala k hospodáři, pro kterého pracoval. V Jankově byl takovým pazderkou „Šimpach“, který v pazderně č. 28 bydlel, v době tření lnu topil v peci a měl i kousek pole.
O pazderně Martina Černého č. 14 se píše v r. 1863 v dokumentech, které si vyměňoval starosta Jankova Martin Nosek s Okresním úřadem v Humpolci. Starosta žádal, aby se nemusela platit daň z pazderny na stavební parcele č. 27, která je zpustlá a patří Martinu Černému č. 14. V dopise uvádí: „Dle nařízení z 28. 8. 1863 čj. 3286 stran pazderny č. 27 v Jankově uctivě podávám zprávu, že pazderna č. 27 náleží Martinovi Černému z č. 14, a r. 1862 zpustla. Poněvadž je shnilá, rozbořená a k žádné potřebě k bydlení ani lnu sušení není, a na tom místě nikdy pazdernu, nýbrž jenom sušárnu nikoliv k bydlení lidí, nýbrž jenom pro len po letech stavět obmýšlí. Ovšem že jinou pazdernu nemá, ale jsou tu pazderny jiné a na požádání v kterékoliv si len vytře.“ Dopis odeslaný 10. září 1863 s razítkem obce Jankov kromě starosty podepsal i radní Josef Borka a členové obecního výboru Vojtěch Sochor a Josef Palas.
Z Okresního úřadu v Humpolci došla 17. 9. 1863 odpověď, že pokud sušárna Martina Černého č. 27 v Jankově naprosto rozbořená a odstraněná nebude, nelze odepsání daně z ní zařídit. Zřejmě už nebyla obnovena, protože č. 27 bylo v r. 1880 přeneseno na nově postavený domek ve vsi (nad č. 13), bydlel v něm krejčí a domkář Josef Zabloudil s rodinou.
Razítko obce Jankov a podpis starosty a členů obecního výboru na dokumentu z 10. září 1863 týkající se pazderny Martina Černého
V r. 1878 se zakládala nová pozemková kniha obce, a dohledávaly se proto veškerá vlastnická práva majitelů jednotlivých usedlostí ke všem stavebním a pozemkovým parcelám. Vše bylo nejprve zapsáno do listů držebností, které majitelé podepisovali. V těchto Zakládacích spisech k pozemkovým knihám (ZSPK, 1878/1879) jsou také podrobné údaje o dvou pazdernách – na stavebních parcelách č. 25 a č. 28. U dalších dvou stavebních parcel je uvedeno, že na nich stojí hospodářská stavení (sušárny), která jsou ve společném vlastnictví –č. 26 ve vlastnictví hospodářů čp. 4, 13, 17 a č. 27 ve vlastnictví hospodářů čp. 8, 14, 18. V jakém stavu se tyto sušárny nacházely, to už není uvedeno.
K pazderně na parcele č. 25 poskytli vysvětlení oba spolumajitelé, Josef Borka č. 2 a Vojtěch Daněk č. 19: „Tato parcela nemá dosud knihovní vklad. Pazderna byla vystavěná před nepamětnou dobou od vlastníků usedlosti č. 2 a č. 19, zbudovaná byla na obecním pozemku k účelu tření lnu a nalézá se doposud ve faktickém držení držitelů obou uvedených usedlostí.“ Komise připsala pazdernu do spoluvlastnictví usedlostí č. 2 a 19. Původně byli spolumajiteli i hospodáři z č. 3 (Sochorovi), kteří však už dříve část majetku odprodali.
K pazderně na parcele č. 28 podali obdobné vyjádření také držitelé usedlostí č. 1 Marie Palasová, č. 6 Vojtěch Zabloudil a č. 12 Karel Šereda, jimž poté bylo knihovně připsáno spoluvlastnictví, každému jedna třetina pazderny, i když ani oni nemohli prokázat a doložit vlastnické právo. Zápis uvádí: „Pazderna na této parcele vystavená byla před nepamětnými časy od vlastníků usedlostí č. 1, 6 a 12 na původně obecním gruntě a nalézá se dosud ve faktickém držení držitelů všech tří usedlostí. Listiny, jimiž by se nabytí práva vlastnického prokázalo, se nepřikládají. Považuje se ale spoluvlastnictví do jedné třetiny k této pazderně provždy spojené s vlastnictvím usedlosti č. 1, č. 6 a č. 12.“
Když se podíváme na originální mapu stabilního katastru, do které byly k r. 1873 zaneseny změny, opravdu tam jsou zachyceny všechny čtyři pazderny, ovšem u dvou krajních parcel č. 25 a č. 28 je zakreslena přestavba. Na parcele č. 25 vyrostlo vedle pazderny zcela nové stavení a k pazderně č. 28 přibylo ze strany také nové menší stavení. Vlastně je tak naznačen vznik dvou nových chalup, kterým později byla přidělena popisná čísla stavebních parcel, tj. čp. 25 (U Burianů-viz výřez z mapy, nové stavení č. 25 je označeno šrafovaně) a čp. 28 (U Šimpachů).
Podle sčítání lidu v r. 1869/70 vidíme, že obě krajní pazderny (č. 25 a č. 28) byly také obydleny. Na č. 25 je uváděna rodina Martina Vencoura, držel si také 2 kozy. Pocházel z č. 2, jejíž nový vlastník Josef Borka byl jedním ze tří spolumajitelů této pazderny. Na č. 28 žil Jan Neomítka s rodinou, choval 1 krávu. Pazderna byla ve spoluvlastnictví hospodářů č. 1, 6 a 12. O pazdernách č. 26 a 27 nejsou v tomto sčítání žádné údaje.
Při sčítání v r. 1890 je opět uveden jako majitel č. 25 Josef Borka z č. 2, ale dál tam bydlel Martin Vencour, čeledín s rodinou. U č. 28 je uváděn jako majitel Jan Jonák z č. 6 (dříve spolumajitel pazderny č. 28), ale stále tam bydlela rodina Jana Neomítky. Vlastně u obou těchto pazderen už v tu dobu byla postavena nová dřevěná obytná stavení č. 25 a č. 28 a pazderny byly dál v provozu. Ovšem zůstaly jen tyto dvě, protože pazderna č. 27 zanikla už kolem r. 1880 a u stavební parcely č. 26 je uvedeno, že „stavení na ní je svalené a žádný v něm nepřebývá“.
Tento stav zachycuje i nová katastrální mapa obce, která byla zpracována r. 1897. Bývalé dřevěné pazderny na stavebních parcelách č. 26 a č. 27 zcela zchátraly, zanikly a už vůbec nejsou zakresleny, jejich stavební parcely splynuly s pozemkovou parcelou obce 412/1. Na mapce jsou zachyceny pouze domky s popisnými čísly 25 a 28 (viz výřez z mapy). Zda tyto bývalé pazderny, při nichž vznikly dva nové domky, se v tu dobu ještě ke tření lnu používaly, nevíme.
V obecní kronice je zápis, že r. 1895 byla postavena nová dřevěná „sušírna na len“. Jednalo se o obecní sušírnu na nově vytvořené stavební parcele č. 30, která byla vyčleněna z pozemkové parcely obce č. 412/1 přibližně na místě bývalé pazderny č. 27. Tuto sušírnu na mapě z r. 1897 ještě nenajdeme, buď se teprve začínala stavět, nebo podklady pro mapové zpracování se pořizovaly o 1-2 roky dříve. Další zápis v kronice obce uvádí, že v r. 1904 tato nová dřevěná
obecní sušírna lnu vyhořela a že ještě toho roku byla postavena nová sušírna z kamene a o dvou pecích.
Další zprávy o provozu sušárny máme až z r. 1924, kdy představenstvo obce žádalo okresní politickou správu v Humpolci o vyslání komise „k ohledání budovy a po skončeném komisionálním jednání prohlédnuté místnosti uznat za schopné k sušení a tření lnu a předložené dva plány schválit“. V žádosti představenstvo obce uvádělo, že „zřídilo před lety pro své občany společnou budovu k sušení a tření lnu“, že zájem o sušení a tření lnu v této sušárně mají i občané z jiných obcí, ale protože sušárna dosud nebyla politickým orgánem schválena pro všestranné užívání, žádala obec o vyslání komise a povolení provozu. K postavení sušárny obecní zastupitelstvo vyzvalo hospodáře, aby pomohli s potahem nebo ruční prací, za jeden den práce s potahem se budou počítat čtyři dny ruční práce.
Začátek žádosti představenstva obce Jankov z r. 1924 o schválení sušárny
Nová sušárna vznikala na místě staré z r. 1904. Je s podivem, že po 20 letech provozu bylo nutno stavět novou. Mezitím však vypukla první světová válka, muži byli povoláni na frontu, hlavní tíha hospodaření ležela na ženách, sušárna se možná nevyužívala a pustla. Dne 23. října 1925 se uskutečnilo komisionální jednání, kdy komise na místě stavbu zevrubně prohlédla, i stavební plánky, které zhotovil Jan Česaný, stavitel z Horní Cerekve. Poté byl sepsán protokol, který z větší části přepisujeme, neboť podrobně zachycuje stav věci.
V protokolu se uvádí: „Třelna, o níž se jedná, patří obci Jankovu a jest to zděná, lepenkou krytá budova, stojící o samotě mezi dvěma malými venkovskými usedlostmi, od nichž od každé jest asi na 20 m vzdálená. Jeden soused, a sice Fr. Neomítka, majitel čp. 28, má své stavení kryté šindelem a usedlost jeho jest od třelny položena směrem na jih, kdežto druhý soused, Marie Bušková v čp. 25 má svoji chalupu severně od třelny. Od vlastní obce jest třelna vzdálena asi 50 m.
Třelna sama pozůstává z místnosti, kde se len tře, dále ze dvou pecí, v nichž se len suší, a z předpecí. Do místnosti, kde se len tře, se vchází zvenku dveřmi dovnitř se otvírajícími o velikosti 1,73 x 1,22 m. Místnost tato jest 6,90 m dlouhá, 5 m široká a osvětlena jest dvěma okny, z nichž každé má velikost 1 m x 0,65 m světlosti. Místnost tato nemajíc stropu pokryta jest střechou opatřenou v nejvyšší části větrákem, jímž se odvádí prach při tření vznikající. Celková výška místnosti od podlahy až po hřeben střechy obnáší 6 m.
Z této místnosti vedou dva vchody do dvou pecí k sušení lnu určených. Vchody tyto opatřeny jsou dveřmi, a sice do každé pece jeden vchod. Dveře jsou řádně oplechovány a zařízeny k otvírání dovnitř pece. Jednotlivé pece jsou od sebe odděleny kamennou zdí. Každá
pec jest 5,20 m dlouhá a 3,10 m široká, srovnaně 2,50 m vysoká a opatřena malým okénkem o velikosti 0,61 x 0,48 m. Do těchto pecí se dovnitř zděnými rourami přivádí horký vzduch a na žebřiny se vkládá len určený k sušení. Obě pece se vytápějí zvláštním svým ohništěm, jež se vytápí zvenku. V třelně nalézá se jediný stroj, ruční mandlovka, mimo to ještě ruční trdlice. Strojního zařízení jinak třelna nemá a míti nebude. Záchody u třelny scházejí, pitná voda se bere z nedaleké zdravotně nezávadné studny. V třelně se pracuje výhradně při denním světle.“
Plánek sušírny lnu v obci Jankov, předložený ke komisionálnímu jednání 23. 10. 1924
Vzhledem k malému rozsahu této třelny dala komise návrh, aby zřízení třelny bylo povoleno, avšak jen za následujících podmínek (zestručněno):
– Dveře z obou pecí i z místnosti se musí otvírat směrem ven.
– Okna v místnosti, kde se len tře, musí být zvětšena aspoň na 1/10 podlažní plochy.
– Zřídit dva sedadlové záchody oddělené podle pohlaví a pro muže pisoár.
– Obě okna v třelně musí být v horní třetině opatřena vyklápěcím zařízením pro větrání.
Okresní politická správa v Humpolci postoupila tuto zprávu k vyjádření Živnostenskému inspektorátu v Pardubicích, který nakonec zaslal souhlasné stanovisko, ale připojil ještě rozšíření podmínek, na které bylo povolení vázáno:
– V třelně smí být zaměstnáno najednou nejvýše 8 osob.
– Stálá pracovní místa v třelně musí být opatřena dřevěnými podlážkami.
– V třelně musí být po ruce pitná voda a umývací náčiní a vyvěšen zákaz kouření.
– Záběr koleček lamačky musí být zakryt, aby byl vyloučen nebezpečný dotyk, a ve skříňce uloženy prostředky pro první pomoc při úraze.
Trvalo téměř rok, než na 26. 10. 1926 bylo svoláno další komisionální jednání za účelem kolaudace třelny lnu. V závěrečném protokolu je uvedeno, že „podmínkám povolovacího výměru okresní politické správy v Humpolci č. j. 502/4/L bylo vcelku vyhověno“. Drobné nedostatky slíbil starosta co nejdříve napravit a připojil vysvětlení, že zdejší lamačka lnu nemá žádná kolečka. Vzhledem k tomu navrhla komise, aby bylo obci vydáno povolení k schválení a používání třelny. Okresní politická správa v Humpolci pak 29. 10. 1926 vydala obci Jankov „povolení k živnostenskému používání obecní třelny a třelnu tu schvaluje“.
Len se v sušárně třel až do poloviny 30. let minulého století, ale zájem postupně upadal, protože ve Větrném Jeníkově byla zřízena tírna lnu a hospodáři vozili len k vytření tam. Také už končila doba domáckého zpracování vytřeného lnu, a to je i konec jankovské sušárny. Asi v polovině 30. let byla část sušárny přestavěna na stodůlku k uložení slámy a obec ji propachtovávala. Svědčí o tom zápisy v účetních uzávěrkách obce z let 1937-1945, kdy se na straně příjmů každoročně objevuje zápis „za uložení slámy do sušírny“ – v r. 1937 to bylo 170 Kč, v r. 1945 už jen 42 Kč. V majetku obce byla v tu dobu uváděna sušárna v hodnotě kolem 1000 Kč, i její cena se postupně snižovala. Dnes se z ní nacházejí pouze ruiny.
Pohled na zbytky sušárny, v části byla později zřízena stodůlka na uložení slámy
autorem článku je Jaroslava Paulusová
Jankovské sklepy a lochy
Jankov je jednou z mála vsí, kde jsou ještě dochovány sklepy (lochy) mimo zemědělskou usedlost. Jedná se o 5 sklepů, které se nacházejí v zadní části vsi nad horní stranou domů. Netvoří souvislou řadu, jsou jednotlivě rozházené a z terénu vystupují jako nápadné kopečky. Protože ves byla založena na svažujícím se terénu, bylo snadnější je do země zabudovat. Sloužily pouze k uskladnění brambor přes zimu v době, kdy se hospodářům nedostávalo místa ve sklepech přímo v zemědělské usedlosti, takže jejich vznik můžeme datovat asi do 2. poloviny 19. století, či o něco později. Jejich používání skončilo se zánikem soukromého hospodaření a vznikem JZD. Nyní už jsou nevyužívané a také řadu let neudržované.
Nejdéle byl využívaný „Křížů sklep“ č. 7 a je také v nejlepším stavu. Dalším sklepem je „Bušků sklep“ vedle jejich stavení, které už neexistuje, původně však patřil „Přenosilům“ č. 19. Vnitřek obou sklepů je nepřístupný.
„Krejčů sklep“ č. 1 postupně zarůstá křovím a stromy, také jeho vchod se bortí, podobně jako blízko pod ním se nacházející „Hůďů sklep“ č. 3. Oba však mají zachovalé vyzdění i klenbu.
Hospodářské zázemí hrálo v minulosti důležitou roli a bylo součástí každé usedlosti. Patřily k němu i sklepy. Sklepům mimo vlastní stavení, zabudovaným do země, se říkalo lochy. Název „loch“ pochází z německého slova Loch a znamená díra. U nás se však používalo pouze pojmenování sklep, a to i pro sklepy mimo stavení. Všech 5 zdejších lochů se nachází na obecních pozemcích.
Vyzdění a klenba „Krejčova sklepa“ č. 1 (lochu) patří k nejlépe dochovaným zdejším sklepům. V zadní stěně nahoře je vidět násypný otvor.
Pátý z venkovních sklepů (lochů),„Košáků sklep“ č. 24, na rozdíl od 4 předchozích sklepů nemá kulatou klenbu, ale je překryt masivními kamennými pláty, nad kterými je navršen kopec hlíny. Vzadu opět vidíme násypný otvor.
Vnitřek „Košákova sklepa“ je zachovalý, jak kamenné ostění dveří, tak i výklenek při vchodu, používaný pro umístění osvětlení (svíčky, lampy).
Ještě jednou jiný pohled na „Hůďů sklep“ (loch), přestože u vchodu se bortí, vnitřek zůstává zachovalý, i s pěknou klenbou, která bývala omítnutá.
Typické lochy byly vytvářeny zahloubením do terénu, vyhloubená jáma byla vyzděna, zaklenuta klenbou a nakonec zasypána zeminou, takže vznikly ony typické kopečky. Z nich vystupuji větrací průduchy, které byly nutné pro výměnu vzduchu, a na zimu se ucpávaly. V zadní části se nacházel otvor, kterým se do sklepa sypaly brambory. Po několika schůdcích se scházelo ke dveřím v kamenném ostění, také tyto dveře se na zimu zvenku ještě zakrývaly slámou. Vstup zakrývaly další dveře, šikmo položené nad vstupní otvor.
Zcela už zůstalo zapomenuto, že další lochy stály uprostřed návsi v přední části obce, tj. mezi stavením č. 5 na dolní straně a mezi protějším stavením č. 16 na horní straně návsi. V této části vsi horní chalupy stály mnohem výš než chalupy na spodní straně, což byl důsledek svažitého terénu. A tak v tomto prostoru byly prokopány další sklepy, které byly z obou stran objížděny cestami pod okny horních a dolních chalup. Teprve v r. 1939, když se začala stavět silnice středem vsi, byly sklepy zasypány a terén vyrovnán. Silnice byla dostavěna r. 1946, sklepy si v tom prostoru už nikdo nedovede představit.
Stejně tak byly zahloubením do terénu stavěny i sklepy, které těsně přiléhaly ke stavení, zvenku vypadaly jako kopečky lochů, ale vstupovalo se do nich zevnitř dvora nebo kolny. V Jankově se takto do současné doby dochovaly pouze 2 sklepy – při stavení č. 10, kde sklep vystupuje do prostoru návsi, a při stavení č. 6, kde sklep z boku stavení vystupuje do veřejného prostranství u obecní studny a rybníka. Hodně zarostlý je sklep, který z chalupy č. 16 (stavení vyhořelo) zasahoval do prostoru k dnešnímu kulturnímu domu. Další sklep před č. 26, který také jako kopeček vystupoval ze stavení do návsi, byl kolem r. 1950 upraven. Kopeček byl zvenku obezděn a zarovnán, aby na něm mohla být postavena dřevěná bouda, která sloužila jako sběrna mléka. Uvnitř zůstal sklep nezměněn.
Sklep u č. 10 (Kochovi) zasahuje do prostoru návsi, je přístupný z kolny při průjezdu do dvora.
Další kopeček sklepa vyvedený mimo stavení patří k č. 6 (Jonákovi), jeho zadní část venku je obezděna zídkou, která zakrývá násypný otvor. Pohled do téhož sklepa zevnitř, je používán k uskladnění řepy a různé zeleniny.
Vnitřek sklepa č. 10 (Kochovi) s násypným otvorem pod kopečkem na návsi. Vedlejší snímek ukazuje vnitřek dalšího sklepa č. 6 (Jonákových), do kterého se brambory sypaly přízemním otvorem ve venkovní zdi stavení přímo z návsi. Byl umístěn uvnitř stavení, pod kolnou. Takových sklepů byla v dolní části vsi většina. Oba sklepy dosud slouží k uskladnění brambor.
Jeden ze sklepů č. 16 (Ševcovi, vyhořelé stavení) také směřoval do venkovního prostoru, druhý jejich sklep byl hluboce zahloubený pod obytným stavením a má zachovalou klenbu.
Téměř všichni jankovští hospodáři měli 2 sklepy či sklípky, protože ty odedávna sloužily k uchovávání zásob a potravin. Bez toho by se žádné hospodářství neobešlo. Bývaly vybudovány pod některou částí obytného nebo hospodářského stavení, tj. pod kolnou nebo stodolou, aby byly shora také tepelně izolovány. Přístupné byly vždy z vnitřní části stavení.
Počátky zdejších sklepů můžeme klást do počátků vsi Jankov. Původní Jankov zanikl v době 30leté války, nevíme, kolik tehdy čítal chalup, ale zůstaly jen dvě, které zatím nedokážeme přesně ztotožnit. Vrchnost ve Větrném Jeníkově proto chtěla vytvořit z pusté vsi panský dvůr. Nakonec se rozhodla jinak. Rozměřila stavební i pozemkové parcely a dosadila sem nové hospodáře ze sousedních vsí svého panství, nejvíce z Opatova, Zbilid, Dušejova aj. Staré mapy přesvědčivě ukazují přesné vyměření pozemků v každém lánu polí pro jednotlivé nové osídlence. Říkalo se jim familianti, tj, nájemci půdy, ze které odváděli vrchnosti dávky a odpracovávali si robotní povinnosti, nebyli však vlastníky půdy.
Dobu tohoto nového osídlování vsi můžeme klást do období po r. 1680, tj. do konce 17. století. Z té doby také budou pocházet zdejší stavení, ovšem původní dřevěné chalupy už jsou mnohokrát přestavované. Snad bychom do té doby mohli klást i počátky zdejších sklepů. Několikrát ještě se přehnaly válečné vřavy a sklepy byly jistotou, že nějaké zásoby zůstanou uchovány. Vchody do některých sklepů byly někdy tak dokonale zamaskovány, že v průběhu doby a při změně majitelů se na ně zapomnělo. Nebo při některé další přestavbě byly záměrně zasypány.
Jedním z takových „zapomenutých“ sklepů je i sklep při chalupě č. 13, objevený asi před 20 lety při stavebních úpravách. Nevěděla o něm ani předchozí generace současných majitelů, přestože chalupu také přestavovali. Vstup do něho se nachází pod úrovní nášlapné plochy kolny a pokračoval ven z domu pod nynější zahradu. V terénu po něm nebylo ani stopy. Pro současné majitele byl jeho objev velkým překvapením. Sklep vyčistili, osadili novými dveřmi (jak si tato památeční stavba zaslouží) a dál ho používají. Kromě toho se pod touto chalupou nachází další sklep, který používají na brambory, vede také směrem do zahrady, kde z něho vycházejí průduchové komíny.
Pohled do starého „zapomenutého“ sklepa č. 13 (U Hvížďů) – první snímek. Další sklep využívají majitelé č. 13 k uskladnění brambor, klenba je oházená a sklep vybílen.
Asi nenávratně pryč je doba, kdy zdejší hospodáři zaplňovali sklepy sklizní brambor a řepy a kdy v případě nutnosti vytvářeli v polích tzv. krechty, kam uskladňovali přes zimu nadbytečnou sklizeň brambor. V současné době, kdy už v žádném stavení není majitel, který by se věnoval zemědělské činnosti, a kdy mnoho chalup patří „chalupářům“, sklepy stále dobře celoročně slouží k uchovávání potřebných zásob brambor a zeleniny.
Pohled do sklepa č. 14 (U Kalců), do kterého se brambory sypaly z průjezdného mlatu stodoly.
Sklep č. 14, do kterého se vstupuje po 6 schodech ze dvora a vedl pod plíveň stodoly, kde tvořil typický kopeček, byl zřejmě přestavěn a možná i rozšířen asi před sto lety, v době po první světové válce. Tehdejší hospodář postavil na místě bývalé dřevěné stodůlky velkou zděnou stodolu se dvěma plívněmi, a tehdy asi byl sklep rozšířen a překlenut kolejnicemi, mezi kterými byl prostor vyzděn cihlovým zdivem do 3 oblouků. Stodola už je delší dobu zbourána a kopeček sklepa, který se ocitl v prostoru zahrady, dostal novou venkovní izolaci a upravené průduchy.
Vnější vchody do sklepů – u č. 14 se stříškou, ozdobný vchod u č. 15 a východ z vnitřku sklepa č. 10, kde v kamenném ostění jsou zabudované vnitřní dveře s izolačními deskami.
Do všech sklepů se vstupuje vnějšími dvířky po několika kamenných schodech (kolem pěti schodů). Vnější dvířka jsou většinou obyčejná dřevěná, někdy lícují se stěnou stavení, jindy je to předsunutý „domeček“. Následují spodní dveře, buď v úrovni sklepa, nebo pokračuje ještě jeden schod. Zde jsou do kamenného ostění zabudovány další dveře, které mají sklep dobře izolovat, někdy se na zimu ještě zakrýval balíkem slámy. Tyto sklepy si udržují po celý rok stálou vlhkost a teplotu, jsou dostatečně temné, a tak jako sloužily v dobách soukromého hospodaření, jsou i pro současné obyvatele nenahraditelným místem pro uchovávání brambor a zeleniny.
Brambory – rozšíření pěstování, využití, sklizeň
Když hovoříme o sklepech, nemůžeme pominout zmínku o pěstování brambor. Do Evropy se dostaly z Ameriky a v Čechách se začaly šířit až po velkém hladomoru v letech 1770-1773. Protože se dovážely z Branibor a Pruska, lidé jim začali říkat brambory (jinde zemáky nebo poněmčeně erteple). Teprve v 1. polovině 19. století tady zdomácněly, protože dokázaly nasytit lidi i v době neúrody, a už se nepovažovaly jen za krmivo pro zvířata.
Ukázalo se, že bramborám se daří i v méně úrodných, těžších a kamenitých půdách, a tak se staly darem i pro oblast Českomoravské vysočiny a náš kraj. Po první světové válce bylo založeno Hospodářské družstvo pěstitelů zemáků, přejmenované později na Sativu, se sídlem v tehdejším Německém Brodě. Členy se v době první republiky stala i řada hospodářů z Jankova, stejně jako z okolních vsí. Ukázalo se, že kvalitní sadba je podmínkou dalšího rozvoje zdejšího bramborářství. Svou šlechtitelskou stanici měla Sativa v Keřkově.
Pěstováním uznaných sadbových odrůd brambor si mnoho zdejších hospodářů výrazně zlepšilo svoji finanční situaci. Kromě toho pěstovali i brambory konzumní a pro průmyslové využití, k čemuž přispěla i výstavba lihovaru ve Zbilidech ve 20. letech minulého století. Z lihovaru si zpět vozili lihovarské výpalky, což bylo hodnotné krmivo pro dobytek.
Počátkem 20. století se dočkalo zdokonalení i nářadí pro sklizeň brambor. Byl vynalezen rotační vyorávač brambor, řečený čert. Měl jednoduchou konstrukci a pracoval na principu velkého kola umístěného v zadní části stroje. Kolo mělo po obvodu železné „prsty“, které při otáčivém pohybu rozmetaly podebraný řádek brambor po poli, brambory se pak ručně sbíraly. Ukládaly se do košíků a vysypávaly do vozů „bedňáků“. Takto upravený vůz měl při jedné straně v dolní části vyříznutý otvor, který se před sběrem zakryl prknem. Po příjezdu ke sklepu se k otvoru ve voze přistavil truhlík, užší částí se zasunul do otvoru sklepa a dřevěným pádlem se pak brambory hrnuly do sklepa. Hlína nebo příliš malé brambory propadávaly roštem a nedostaly se do sklepa. Sběr brambor byl hlavně záležitostí žen, obsluha čerta a vozu záležitostí mužů, k čemuž byl potřebný i silný potah. A pro děti nastal čas ohníčků a pečení brambor v dýmu bramborové nati nebo někde u lesa v horkém popelu z nasbíraného dříví.
autor : Jaroslava Paulusová
Vrata Jankovských usedlostí
Jankov byl v minulosti vesnicí, kde každé stavení bylo zemědělskou usedlostí. Ty se v průběhu 2. pol. 19. stol. a 1. pol. 20. stol. přestavbami změnily ve zcela uzavřené jednotky s obytnou částí, chlévy, kolnami, stodolami a dvorem s hnojištěm uprostřed. Do usedlosti se vjíždělo vraty z hlavní cesty vsí, nebo z bočních cest v zadní části vsi. Průčelí stavení a vrata se proto stala viditelnou vizitkou každého hospodáře. Můžeme říci, že v průběhu doby se právě vrata stala hlavní chloubou jankovských hospodářů.
A každý je chtěl mít stejně pěkné jako soused, nebo ještě hezčí, nápaditější. Slýchávali jsme o truhláři z Chaloupek, který uměl vrata zhotovit a doplnit je nejrůznějšími zdobnými prvky. Někdy to byla jen jednoduchá mřížovina z lišt, jindy si truhlář vyhrál s dekorativními prvky stylizovaných květů, paprskovitě se rozbíhajících listů, nebo vytvářel i složitější ornamenty. Velkou roli hrála i barva vrat, většinou šlo o kombinaci dvou barev, které ladily spolu navzájem, ale i s celým průčelím domu.
Konstrukce těchto dřevěných dvoukřídlých vrat byla velmi jednoduchá a otvírání umožňovaly dva svislé boční sloupy, uchycené zpravidla nahoře do železného oka trámu a dole do otvoru vyvrtaného v kameni. Zevnitř byla vrata zpevněna několika příčnými trámky. Všechna vrata jankovských hospodářů měla v sobě i dvířka, kterými se do usedlosti vcházelo. Pouze usedlosti č. 13, 14 a 19 měly kromě vrat ještě samostatná vstupní dvířka, kterými se po několika schůdcích (č. 13, 14), nebo pěšinou vedoucí vzhůru (č. 19) mohlo vstoupit na zápraží podél obytné části usedlosti. Vrata naopak vedla do širokého průjezdu do dvora a odtud se teprve odbočovalo do obytného stavení a do hospodářských částí domu.
Protože Jankov je postaven na svahu, vjezdy do dvorů v horní části nad silnicí byly dosti strmé, a tak zezadu těchto usedlostí bylo ještě možno vjet do dvora i přes stodolu, sváželo se tak např. obilí z polí. Usedlosti v dolní části vsi měly většinou povlovnější vjezd i výjezd.
V současné době se zemědělské usedlosti zcela změnily v rodinné domky, a i když v některých pokračuje značně zredukovaný chov drobného hospodářského zvířectva, ostatní zemědělská činnost skončila. Při přestavbách domů však majitelé zachovávají jedinečnost původních vrat, anebo začleňují vrata uchovávající podobnost stylu a jednotný ráz vesnice.
Stará stavení, jejichž vrata se dochovala jen na fotografiích
Několik starších i novějších pohledů na ves
autor: Jaroslava Paulusová
Cesty katastrem Jankova
V době coronavirové a tvrdého lockdownu bylo nařízeno pohybovat se pouze v katastru obce. Vydejme se katastrem Jankova, který má výměru 168 ha, tj. 1,68 km². Obec se nachází ve vzdálenosti 1 km od státní silnice Pelhřimov-Jihlava, leží přibližně uprostřed. Když od státní silnice sejdeme po okresní silnici do Jankova, asi po 150 m v údolí podtéká tuto silnici malý potůček, který je zároveň hraničním potůčkem s katastrem obce Opatov, a také odděluje okresy Pelhřimov a Jihlava, jak nás upozorní dopravní značky s názvy obou okresů. Pokračujeme-li po této silnici, uprostřed vsi uvidíme patník s označením 1 km od státní silnice. Jdeme-li dál směrem k osadě Chaloupky (patřící k Novému Rychnovu), okresní cesta končí za lesem „Kopaný“. Tak jsme přešli katastr obce na délku, tj. asi 1,5 km.
Chceme-li přejít katastr obce na šířku, můžeme se vydat po cestě od Jankovského potoka, tvořícího hranici s katastrem Vyskytné, vzhůru do vsi. Tam můžeme pokračovat některou z cest nahoru dál ke křížku (zde překročíme evropské rozvodí) a polní cestou sejdeme dolů do „Jankovska“. Tamější louky a les sousedí s katastry obci Milíčov a Dušejov. Opět jsme ušli asi 1,5 km.
Katastr obce se dá přejít za velmi krátkou dobu. V minulosti si však zdejší hospodáři kupovali pozemky při hranicích katastru, ovšem už na území sousedních obcí. Tak např. louka „Matějkovna“ a část lesa už je v katastru Vyskytné, pole „Na Kopci“ v katastru Milíčova (za JZD došlo k úpravě hranic), část luk a lesa na „Jankovsku“ v katastru Dušejova a Milíčova. Tím, že tyto pozemky patří občanům Jankova, jako by se katastr obce aspoň opticky zvětšil.
V minulosti měly zdejší cesty sloužit hlavně hospodářům, aby se dostali ke svým polím, na louky a do lesa. Důležité bylo i spojení s Větrným Jeníkovem, protože tamější zámek byl sídlem zdejší vrchnosti. Po r. 1848 obec patřila do okresu Humpolec a cesta tam vedla opět přes Větrný Jeníkov. Proto hlavní cesta od Jankova směřovala k Opatovu a odtud dál na Větrný Jeníkov. A také k silnici Pelhřimov-Jihlava, která spojovala obec se širším světem.
Státní silnice
Ve 30. letech 19. století (kolem r. 1835) se začala stavět benešovsko-jihlavská silnice, která z velké části kopírovala předchozí cestu, ale zpevňovala se štětováním. Budovala se jako státní silnice a o jednotlivé úseky se měli starat státní cestáři, které stát na určitá místa dosazoval. V naší oblasti měli úsek od Dušejova k Opatovu na starosti cestáři, kteří byli ubytováni na samotě u Miksů, kolem níž silnice vedla. Asi v r. 1870 tam přišel i cestář Matěj Matějka, který se později s početnou rodinou přestěhoval do Jankova č. 8 a přenesl tam přezdívku „U Cestářů“. Potomci tohoto rodu se po r. 1945 odstěhovali do pohraničí.
Při této silnici se stavěly i zájezdní hospody (pro přepřahání a odpočinek koní), jednou z nich byla i „Váchovna“ v katastru Dušejova. Protože od Miksů k Váchovně v údolí byl prudký spád, který by koně těžko s nákladem ubrzdili, byly tam postaveny serpentýny. K jejich zrušení a narovnání silnice pro potřebu rychlých automobilů došlo až v 70. letech 20. století (kolem r. 1970).
Okresní silnice Jankov – rozcestí Opatov
Dlouho to byla jen obyčejná uježděná cesta, ale po vzniku Československé republiky začali zdejší občané uvažovat o dobré zpevněné silnici. Ovšem taková stavba byla pro malou obec veliké sousto. V r. 1929 se obec rozhodla vytěžit a prodat asi 1 ha obecního lesa na získání finančních prostředků k započetí stavby silnice. Po jednání s okresem Humpolec byla r. 1930 stavba silnice vyhlášena jako nouzová a stavělo se za pomoci státní nouzové podpory. Byla to vládní forma pomoci, která měla zmírnit nezaměstnanost v době krize. Avšak pro nedostatek finančních prostředků práce brzy skončily a silnice zůstala nedokončena. Kronikář obce zapsal: „Snad v brzké době převezme dostavbu okres a obec se dočká pohodlnějšího spojení se silnicí státní.“
Trvalo to však až do r. 1937, kdy byla obnoveno jednání s okresem o dostavbě silnice. Obec se měla účastnit 20% příspěvkem, buď v peněžitém obnose, nebo v naturáliích, což představovalo dodat 1000 m³ štětového kamene v ceně 30 Kč za 1 m³. Jednalo se také o tom, aby toto množství bylo rozvrženo na občany podle výše odváděné pozemkové daně. Na veřejné schůzi občanů většina souhlasila, 4 byli proti, takže usnesení obecního výboru bylo platné. Nakonec však stavba silnice byla opět odložena okresním úřadem. Ale ne na dlouho, už v květnu 1939 se stavba rozběhla. Stavbu prováděl známý architekt Jaroslav Kytýr z Humpolce. Denně pracovalo na stavbě kolem 30 osob a podařilo se vyštětovat úsek silnice přes obec. Pak už se schylovalo k válce, nastala doba německá okupace a pokračování stavby bylo v nedohlednu.
Ves Jankov se rozkládá na svahu Ševcova kopce, a tak domy v horní části od návsi stály mnohem výš než domy na spodní straně. Na návsi byly postupně vyježděny 2 cesty při horní a spodní straně a při vjezdu a výjezdu z návsi se zase spojovaly v cestu jedinou. Pamětníci uváděli, že tyto cesty vedly téměř pod okny chalup, průčelím obrácených na náves.
Při stavbě silnice v r. 1939 se podařilo rozdílný terén mezi cestami na návsi vyrovnat, tj. spodní cesta byla zavezena a horní cesta prokopána a snížena. Ještě se podařilo novou cestu vyštětovat.
Další pokračování stavby silnice a její dokončení se uskutečnilo až po válce v r. 1946. Ještě za války, v r. 1941, si v Jankově otevřel žulový lom kameník Jaroslav Křížek z Boršova. Když se v r. 1945 Matějkovi č. 8 (Cestářovi) odstěhovali do pohraničí, najal si jejich chalupu a přistěhoval se sem s rodinou. Nabídl obci vysekat dlažební kostky pro vydláždění úseku nové silnice vedoucí přes ves. Zároveň vytěžil a zpracoval kámen na stavbu zídek kolem horní strany domů, aby prostor kolem silnice byl upravený. A tak se obec může dosud pyšnit krásnou vydlážděnou silnicí uprostřed návsi.
Ostatní úseky této okresní silnice zůstaly pouze vyštětovány, a to jak směrem ke státní silnici, tak směrem k lesu Kopaný. Ale i tyto práce si vyžádaly mnoho úprav, musely být na ní postaveny 2 mostky pro potůček a svod vody z kopců, upraveny vjezdy na pole a škarpy. Mnoho materiálu padlo i na navážku silnice hned v oblouku za vsí, kde byl zvlášť svažitý terén. Nakonec byly vsazeny patníky a po obou stranách silnice vysázeny stomy. Hned za vsí to byla řada jeřábů, které jsou koncem léta obsypány červenými jeřabinami. Dál potom silnici lemovaly stromy raných třešní, které lákaly k ochutnávání jak děti, tak i dospělé, spěchající na autobus, nebo jen tudy procházející či projíždějící. Dnes už se mnohé z nich polámaly, některé ztrouchnivěly a musely být pokáceny, jiné neunesly tíhu jinovatky a popadaly.
O tuto okresní silnici se staral vždy nějaký okresní cestář, aby byly okraje silnice a škarpy posečeny, vyčistěny a voda mohla odtékat. Po r. 1949, kdy Jankov připadl do okresu Pelhřimov, vykonávali tuto práci cestáři z Vyskytné, jedním z nich byl i Václav Kubík. V zimě po obou stranách stavěl plaňka (protisněhová zábrany), protože zimy tu bývaly tuhé a silnice zavátá. Dneska silnice protahují pluhy, ale ještě v 50. letech nastupovali muži ze vsi s lopatami na prohazování, aby silnice byla průchodná a průjezdná. V letech 1970-1971 byl úsek této silnice od Jankova ke státní silnici vyasfaltován.
Obecní cesty
Když se podíváme na mapku stabilního katastru Jankova z r. 1838, vidíme domy uspořádané kolem návsi, ale žádná cesta návsí neprochází. Cesty vycházejí až z obou konců vsi. Ze středu vsi odbočovala jediná cesta kolem č. 14, která nahoře navazovala na cestu obcházející Jankov zezadu.
Na začátku vsi vidíme cestu ke státní silnici a pod ní souběžnou cestu do polí (a k pozdější samotě U Štědrů). Když projdeme návsí na konec vsi, můžeme pokračovat k lesu Kopaný a do Chaloupek. Hned za vsí tato cesta obchází Jankov a pokračuje dál po druhé straně Ševcova kopce do Opatova. Kdysi to bývala hodně užívaná cesta. Z ní od křížku (ten byl postaven až r. 1885) odbočuje jedna cesta dolů k loukám a k lesu v „Jankovsku“ a další cesta do polí k Milíčovsku, kterou se dalo dojít i k samotě Na Oklice.
Asi po 50 m za vsí odbočuje z hlavní cesty cesta dolů, dříve se říkalo „ K Pazdernám“, nyní k samotě U Šimpachů a dál k polím hospodářů, do lesa a na louku Matějnovnu.
Mapka také ukazuje úzké dlouhé dílce políček v každém lánu a ke každému dílci si hospodáři museli upravit od hlavní cesty nájezd. Dílce polí byly odděleny mezemi, na nichž rostly jahody, místy byly vysazeny třešně ptáčnice, jinde rostly šípkové keře, místy i křoví, kde hnízdily koroptve, občas si tam udělal pelíšek zajíc, na kytkách poletovali motýli. Pole „Na Kopci“ byla oddělena mezemi s lískovými keři, kam se koncem léta vypravovaly děti s batůžky na oříšky, které pak společně na návsi někde na kameni roztloukávaly, nebo je rozložily doma na půdě, aby z nich maminky mohly upéct posvícenské oříšky nebo je přidat do vánočního cukroví. Někdy se děti jen tak rozběhly po mezích do krajiny, hospodáři po nich chodili obhlížet úrodu, pocestní si tudy krátili cestu. Rozoráním cest a mezí krajina o tento život přišla. Zůstaly jen velké širé holé lány.
Cesta mezi č. 13 a č. 14 ke křížku se v současné době téměř nepoužívá, nade vsí před křížkem se napojovala na cestu obcházejíci ves zezadu, u křížku se cesty opět dělily
Pohled na cestu od Jankovského potoka ke vsi a silnice od Jankova ke státní silnici, lemovaná z obou stran třešňovou alejí (foto 2006)
autor: Jaroslava Paulusová
Přírodní rezervace v katastru obce Jankov
Na katastrálním území obce Jankov se nacházejí 2 přírodní rezervace, které zároveň patří mezi evropsky významné lokality. Tou první je „Národní přírodní památka Jankovský potok“, druhou je lokalita „U Milíčovska“.
Národní přírodní památka Jankovský potok byla vyhlášena r. 1992 a zahrnuje údolní nivu Jankovského potoka v délce asi 13 km od pramenů u obce Jankov až po osadu Hojkovy v katastru obce Mladé Bříště. Chráněné území má rozlohu 72 ha, celé ochranné pásmo zahrnuje 384,5 ha. Nařízením Kraje Vysočina v r. 2018 byla na horním toku potoka zřízena přírodní rezervace „Prameniště Jankovského potoka“, která se rozkládá na katastrech vsí Jankov, Vyskytná a Opatov.
V minulosti byl potok opravdu plný života, jak uvádí i naučná tabule s označením přírodní rezervace. V potoce se vyskytovala perlorodka říční, mihule potoční, rak říční, ve vodách a přilehlých mokřinách čolek horský a obecný, ropucha obecná, skokan krátkonohý, v okolí toku lovila vydra říční. Na přilehlých loukách rostla vzácná rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, tolije bahenní, prstnatec májový, všivec ladní aj. Z ptáků se tu vyskytoval ledňáček říční, skorec vodní, konipas horský, bramborníček hnědý aj.
Až do 60. let minulého století potok volně meandroval, hospodáři louky kolem potoka ručně kosili a seno se odtud ručně vynášelo. Pak přišla doba meliorací, aby do zamokřených luk mohla vjet technika, potok se napřimoval, neboť meandry toku překážely. A tak život z rychle proudícího potoka začal unikat, z okolních luk mizela pestrost fauny a flory, louka „Matějkovna“ byla úplně vyschlá. Po čase začalo okolí potoka zarůstat olšinami, ostřicemi a nálety.
Potřeba chránit mizející tvářnost krajiny a také výstavba vodní nádrže Švihov na Želivce, která se měla stát zásobárnou pitné vody pro Prahu, vedla k vyhlášení zdejší chráněné přírodní rezervace. V letním období po několik sezón kempovali v katastru Jankova ochránci přírody, kteří se pustili do obnovy horního toku Jankovského potoka a pravidelně vyžínali přilehlé louky. I po vyhlášení přírodní rezervace je potřeba o celou údolní nivu Jankovského potoka stále pečovat, a tak brigády na čistění toku, kosení břehů a sklízení posečené trávy pokračují. Ochránci přírody se také pokusili vypustit do potoka perlorodku říční, ale ukázalo se, že její populace už tu není životaschopná.
Vzpomínka J. P.: „Jako děti jsme my, kluci a holky, kolem r. 1950 chodili s vědrem na vodu do Jankovského potoka „na raky“. Rukama jsme šmátrali v prohlubních břehů a kořenech stromů a snad se nestalo, že bychom se někdy vraceli s prázdnou. Doma jsme raky naházeli do vařící vody, kde zčervenali, a pak jsme se sešli venku na zídce, vyklepávali jsme račí klepeta a pochutnávali si. Často jsme si také přinášeli škeble z perlorodky říční a hráli si s nimi. Vzpomínám, že brzy zjara se okolí potoka žloutlo blatouchy a bělalo sasankami. Před Božím tělem stačilo seběhnout na louky s pestrobarevným kvítím kolem potoka a brzy jsme měli košíček plný květů, které jsme pak sypali při Božím těle ve Vyskytné na cestu od jedněch oltářů k dalším. Vzpomínám i na „babky rosničky“, které sehnuté chodily po lukách a vyhledávaly nějaké rostlinky. Od rodičů jsme se dozvěděli, že jsou to Pražačky, které tu hledají léčivou a masožravou rosnatku okrouhlolistou.“
II. Přírodní rezervace „U Milíčovska“,
evropsky významná lokalita v katastru obce Jankov, byla vyhlášena chráněným územím v r. 1993 na ploše 6,1 ha. Nachází se v těsné blízkosti hlavního evropského rozvodí, nedaleko silnice Pelhřimov – Jihlava (proti samotě U Vašíčků), v nadmořské výšce 656-662 m. Patří už k úmoří Černého moře. Leží v mělké pramenné míse přítoků Jedlovského potoka, do kterého se zdejší luční a lesní potůčky a stružky slévají.
Tato rezervace ochraňuje luční rašeliniště s vzácnými druhy rostlin a živočichů. V části, která je nejzamokřenější, rostou keřové vrby a ostřice. V dalších částech rašeliniště se vyskytuje z chráněných rostlin prstnatec májový, rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, tolije bahenní, kozlík dvoudomý, všivec lesní, hadí mord, suchopýr úzkolistý aj., z náletů pak vrba a bříza bělokorá. Z ptáků v rezervaci hnízdí bekasína otavní, z dalších živočichů se tu vyskytuje čmelák luční, mravenec rašelinný a různé druhy pavouků.
Zdejší chráněné rašeliniště je jedním z mnoha chráněných rašelinišť ve zdejší oblasti, v sousedství v katastru Milíčova se nacházejí rašeliniště „Na Oklice“ a „U Svitáku“, v katastru Dušejova rašeliniště „Chvojnov“, v Hojkově pozůstatky kdysi rozsáhlého „Hojkovského rašeliniště“, opačným směrem pak „Šimanovské rašeliniště“.
Kde se tu vzalo tolik rašelinišť? Víme, že naše vrchovinná oblast je prameništěm množství potoků, potůčků a stružek, které jako by stékaly ze střechy domu na dvě strany, vlastně jsou neseny a plynou na sever do Severního moře a na jih do Černého moře. Prameny a pramínky vyvěrající zde ze země vytvořily při svých horních tocích během dlouhého vývoje prameništní rašeliniště, vlastně trvale zamokřená místa s hojností nejrůznějších rostlin a keřů. Jejich odumřelé části se ve spodních vrstvách za nepřístupu vzduchu rozkládají a přetvářejí se v rašelinu.
Už v dávných dobách se o naší oblasti píše, že ji pokrýval mohutný česko-moravský pomezní hvozd, v němž se nacházelo jen pár světlejších míst, palouků a bažin (vlastně rašelinišť). Podle pověstí se v mnoha z nich utopil pocestný, voják, hospodář s potahem, nebo dokonce celá svatba. Berme proto pozůstatky rašelinišť jako místa, do kterých je vepsaná historie krajiny.
Některá rašeliniště měla mocnost několik desítek centimetrů, jiná až jeden metr, některá dokonce až 3 metry. V 2. polovině 19. století se přišlo na to, že když rašelina vyschne, může se používat i k topení. A tak se v celé naší oblasti rozvinulo borkování, které pokračovalo i v počátcích 20. století.
Borkování rašeliny
Je to výroba drobných cihel z rašeliny, kterými se po vyschnutí dalo topit. V Jankově se rašelina na borky těžila z luk „V Jankovsku“, které navazují na dnešní chráněnou přírodní rezervaci „U Milíčovska“, vlastně kdysi tyto rašelinné louky tvořily jeden celek. Rašelinu na borky tu zpracovávala i rodina mé babičky z Jankova č. 14, Marie Borkové, narozené r. 1888. Na půdě se pak dochovala i forma na borky, kterou používali.
Postup výroby borek podle vyprávění babičky:
Nejprve se místo, kde se rašelina měla těžit, muselo odvodnit, tj. středem místa se udělala rýha, kterou se přebytečná voda odvedla někam do potůčku. Pak se místo nechalo vyschout. Z místa se poté odebírala rašelinná hmota a pěchovala se do formy, což byla jakási dlouhá truhla s uchy na koncích a uprostřed po stranách. Uvnitř byla příčkami rozdělena na několik dílků, což měly být budoucí cihličky k topení, borky. Ta naše forma měla 15 dílků. Forma se nejdříve vysypala jehličím, aby rašelina šla vyklápět. Když byla všechna rašelina do truhly napěchovaná, vynesla se na suché místo, truhla se obrátila dnem vzhůru a borky vypadly. Ty se pak skládaly na sebe s velkými mezerami, aby dobře vysychaly. Po vyschnutí se přivezly domů, kde pod kolnou ještě dál vysychaly, anebo se jimi už dalo topit v kamnech jako pozdějšími cihličkami z koksu. Několik kusů borek jsme měli ještě dlouho na půdě, dobře si je vybavuji.
autor: Jaroslava Paulusová
ŽIJEME NA STŘEŠE EVROPY
O obyvatelích Jankova můžeme říci, že žijí na střeše Evropy. Obcí totiž prochází od severu k jihu evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. A tak jako ze střechy spadají dešťové kapky na dvě různé strany, tak v západní polovině katastru obce voda stéká údolí do Jankovského potoka a s ním putuje až do Severního moře. Naopak z východní, jen nepatrně skloněné části katastru, se potůčky slévají a v katastru sousední obce Dušejov se vlévají do Jedlovského potoka, který jejich vody donese až do Černého moře. Tím vrcholem střechy jsou v katastru obce dva kopce, „Ševcův kopec“ (681 m n. v.) nad obcí, tj. severním směrem k Opatovu, a „Kopec“ (686 m n. v.) na jih od obce směrem k Milíčovu.
Ves byla založena na mírném svahu, svažujícím se k západu a chalupy byly postaveny po obou stranách silnice, na horní a dolní straně. Uprostřed dolní strany vyvěrá silný pramen vody, nad kterým naši předkové postavili obecní studnu, ke které dříve všichni chodili pro vodu. Odtud voda potrubím pokračuje do obecního rybníka a dál teče svažitým terénem až do Jankovského potoka. Kdysi dávno mocný proud vody vymlel ve svažitém terénu směrem k potoku hlubší údolí, které se nyní postupně vyrovnává.
Prameniště Jankovského potoka se nachází mezi olšinami na pomezí osady Chaloupky (patřící k Novému Rychnovu) a pod samotou U Matějků (v katastru Vyskytné), ale po několika desítkách metrů už potůček meandrující mezi mokřadními lukami vstupuje do katastru obce Jankov. Kdysi v minulosti tvořil přirozenou hranici mezi panstvím pražského arcibiskupství se sídlem v Červené Řečici a panstvím kláštera Želivského. Jankov byl jednou z nejvýchodnějších enkláv želivského panství a sousední ves Vyskytná už patřila arcibiskupství. Pro katastry obou vsí je Jankovský potok dosud hraničním potokem. Cestou sbírá pramínky, stružky a potůčky z přilehlých svažitých míst a společně s Hejlovkou se vlévá do Sedlické přehrady u Želiva, to už je z něho docela mohutný tok, který po opuštění přehrady nese nové jméno – Želivka. Dál tok řeky pokračuje až k soutoku se Sázavou, ta se pak vlévá do Vltavy a nakonec její vody donese Labe až do Severního moře. Vodní nádrž Švihov na Želivce se stala zásobárnou vody pro Prahu, a proto byly i v katastru Jankova vybudovány dvě přírodní čističky na odpadní vody.
Když vystoupáme obcí některou z cest ke „Kalcovýmu křížku“ a ke „skále“ (bývalému lomu), otevře se před námi terén mírně se svažující k východu. A pak cestou dolů k lesu se dostaneme do luk, kdysi nazývaných „Jankovsko“, z nichž vytékají drobné stružky a potůčky, které se v lesních úsecích stékají a pod samotou Váchovna se vlévají do potoka vytékajícího z „Panských lesů“. Po splynutí s Jedlovským potokem vody putují do řeky Jihlavy, pak do Dyje a Moravy a nakonec po dlouhé cestě Dunajem vyústí do Černého moře.
Evropské rozvodí v naší oblasti pokračuje od vrchu Křemešník (753 m n. v.) pokračuje přes katastry obcí Jankov, Opatov, Zbilidy, Šimanov dál k severu a různě se stáčí mezi vrchy.
autor: Jaroslava Paulusová
