Cesty katastrem Jankova
V době coronavirové a tvrdého lockdownu bylo nařízeno pohybovat se pouze v katastru obce. Vydejme se katastrem Jankova, který má výměru 168 ha, tj. 1,68 km². Obec se nachází ve vzdálenosti 1 km od státní silnice Pelhřimov-Jihlava, leží přibližně uprostřed. Když od státní silnice sejdeme po okresní silnici do Jankova, asi po 150 m v údolí podtéká tuto silnici malý potůček, který je zároveň hraničním potůčkem s katastrem obce Opatov, a také odděluje okresy Pelhřimov a Jihlava, jak nás upozorní dopravní značky s názvy obou okresů. Pokračujeme-li po této silnici, uprostřed vsi uvidíme patník s označením 1 km od státní silnice. Jdeme-li dál směrem k osadě Chaloupky (patřící k Novému Rychnovu), okresní cesta končí za lesem „Kopaný“. Tak jsme přešli katastr obce na délku, tj. asi 1,5 km.
Chceme-li přejít katastr obce na šířku, můžeme se vydat po cestě od Jankovského potoka, tvořícího hranici s katastrem Vyskytné, vzhůru do vsi. Tam můžeme pokračovat některou z cest nahoru dál ke křížku (zde překročíme evropské rozvodí) a polní cestou sejdeme dolů do „Jankovska“. Tamější louky a les sousedí s katastry obci Milíčov a Dušejov. Opět jsme ušli asi 1,5 km.
Katastr obce se dá přejít za velmi krátkou dobu. V minulosti si však zdejší hospodáři kupovali pozemky při hranicích katastru, ovšem už na území sousedních obcí. Tak např. louka „Matějkovna“ a část lesa už je v katastru Vyskytné, pole „Na Kopci“ v katastru Milíčova (za JZD došlo k úpravě hranic), část luk a lesa na „Jankovsku“ v katastru Dušejova a Milíčova. Tím, že tyto pozemky patří občanům Jankova, jako by se katastr obce aspoň opticky zvětšil.
V minulosti měly zdejší cesty sloužit hlavně hospodářům, aby se dostali ke svým polím, na louky a do lesa. Důležité bylo i spojení s Větrným Jeníkovem, protože tamější zámek byl sídlem zdejší vrchnosti. Po r. 1848 obec patřila do okresu Humpolec a cesta tam vedla opět přes Větrný Jeníkov. Proto hlavní cesta od Jankova směřovala k Opatovu a odtud dál na Větrný Jeníkov. A také k silnici Pelhřimov-Jihlava, která spojovala obec se širším světem.
Státní silnice
Ve 30. letech 19. století (kolem r. 1835) se začala stavět benešovsko-jihlavská silnice, která z velké části kopírovala předchozí cestu, ale zpevňovala se štětováním. Budovala se jako státní silnice a o jednotlivé úseky se měli starat státní cestáři, které stát na určitá místa dosazoval. V naší oblasti měli úsek od Dušejova k Opatovu na starosti cestáři, kteří byli ubytováni na samotě u Miksů, kolem níž silnice vedla. Asi v r. 1870 tam přišel i cestář Matěj Matějka, který se později s početnou rodinou přestěhoval do Jankova č. 8 a přenesl tam přezdívku „U Cestářů“. Potomci tohoto rodu se po r. 1945 odstěhovali do pohraničí.
Při této silnici se stavěly i zájezdní hospody (pro přepřahání a odpočinek koní), jednou z nich byla i „Váchovna“ v katastru Dušejova. Protože od Miksů k Váchovně v údolí byl prudký spád, který by koně těžko s nákladem ubrzdili, byly tam postaveny serpentýny. K jejich zrušení a narovnání silnice pro potřebu rychlých automobilů došlo až v 70. letech 20. století (kolem r. 1970).
Okresní silnice Jankov – rozcestí Opatov
Dlouho to byla jen obyčejná uježděná cesta, ale po vzniku Československé republiky začali zdejší občané uvažovat o dobré zpevněné silnici. Ovšem taková stavba byla pro malou obec veliké sousto. V r. 1929 se obec rozhodla vytěžit a prodat asi 1 ha obecního lesa na získání finančních prostředků k započetí stavby silnice. Po jednání s okresem Humpolec byla r. 1930 stavba silnice vyhlášena jako nouzová a stavělo se za pomoci státní nouzové podpory. Byla to vládní forma pomoci, která měla zmírnit nezaměstnanost v době krize. Avšak pro nedostatek finančních prostředků práce brzy skončily a silnice zůstala nedokončena. Kronikář obce zapsal: „Snad v brzké době převezme dostavbu okres a obec se dočká pohodlnějšího spojení se silnicí státní.“
Trvalo to však až do r. 1937, kdy byla obnoveno jednání s okresem o dostavbě silnice. Obec se měla účastnit 20% příspěvkem, buď v peněžitém obnose, nebo v naturáliích, což představovalo dodat 1000 m³ štětového kamene v ceně 30 Kč za 1 m³. Jednalo se také o tom, aby toto množství bylo rozvrženo na občany podle výše odváděné pozemkové daně. Na veřejné schůzi občanů většina souhlasila, 4 byli proti, takže usnesení obecního výboru bylo platné. Nakonec však stavba silnice byla opět odložena okresním úřadem. Ale ne na dlouho, už v květnu 1939 se stavba rozběhla. Stavbu prováděl známý architekt Jaroslav Kytýr z Humpolce. Denně pracovalo na stavbě kolem 30 osob a podařilo se vyštětovat úsek silnice přes obec. Pak už se schylovalo k válce, nastala doba německá okupace a pokračování stavby bylo v nedohlednu.
Ves Jankov se rozkládá na svahu Ševcova kopce, a tak domy v horní části od návsi stály mnohem výš než domy na spodní straně. Na návsi byly postupně vyježděny 2 cesty při horní a spodní straně a při vjezdu a výjezdu z návsi se zase spojovaly v cestu jedinou. Pamětníci uváděli, že tyto cesty vedly téměř pod okny chalup, průčelím obrácených na náves.
Při stavbě silnice v r. 1939 se podařilo rozdílný terén mezi cestami na návsi vyrovnat, tj. spodní cesta byla zavezena a horní cesta prokopána a snížena. Ještě se podařilo novou cestu vyštětovat.
Další pokračování stavby silnice a její dokončení se uskutečnilo až po válce v r. 1946. Ještě za války, v r. 1941, si v Jankově otevřel žulový lom kameník Jaroslav Křížek z Boršova. Když se v r. 1945 Matějkovi č. 8 (Cestářovi) odstěhovali do pohraničí, najal si jejich chalupu a přistěhoval se sem s rodinou. Nabídl obci vysekat dlažební kostky pro vydláždění úseku nové silnice vedoucí přes ves. Zároveň vytěžil a zpracoval kámen na stavbu zídek kolem horní strany domů, aby prostor kolem silnice byl upravený. A tak se obec může dosud pyšnit krásnou vydlážděnou silnicí uprostřed návsi.
Ostatní úseky této okresní silnice zůstaly pouze vyštětovány, a to jak směrem ke státní silnici, tak směrem k lesu Kopaný. Ale i tyto práce si vyžádaly mnoho úprav, musely být na ní postaveny 2 mostky pro potůček a svod vody z kopců, upraveny vjezdy na pole a škarpy. Mnoho materiálu padlo i na navážku silnice hned v oblouku za vsí, kde byl zvlášť svažitý terén. Nakonec byly vsazeny patníky a po obou stranách silnice vysázeny stomy. Hned za vsí to byla řada jeřábů, které jsou koncem léta obsypány červenými jeřabinami. Dál potom silnici lemovaly stromy raných třešní, které lákaly k ochutnávání jak děti, tak i dospělé, spěchající na autobus, nebo jen tudy procházející či projíždějící. Dnes už se mnohé z nich polámaly, některé ztrouchnivěly a musely být pokáceny, jiné neunesly tíhu jinovatky a popadaly.
O tuto okresní silnici se staral vždy nějaký okresní cestář, aby byly okraje silnice a škarpy posečeny, vyčistěny a voda mohla odtékat. Po r. 1949, kdy Jankov připadl do okresu Pelhřimov, vykonávali tuto práci cestáři z Vyskytné, jedním z nich byl i Václav Kubík. V zimě po obou stranách stavěl plaňka (protisněhová zábrany), protože zimy tu bývaly tuhé a silnice zavátá. Dneska silnice protahují pluhy, ale ještě v 50. letech nastupovali muži ze vsi s lopatami na prohazování, aby silnice byla průchodná a průjezdná. V letech 1970-1971 byl úsek této silnice od Jankova ke státní silnici vyasfaltován.
Obecní cesty
Když se podíváme na mapku stabilního katastru Jankova z r. 1838, vidíme domy uspořádané kolem návsi, ale žádná cesta návsí neprochází. Cesty vycházejí až z obou konců vsi. Ze středu vsi odbočovala jediná cesta kolem č. 14, která nahoře navazovala na cestu obcházející Jankov zezadu.
Na začátku vsi vidíme cestu ke státní silnici a pod ní souběžnou cestu do polí (a k pozdější samotě U Štědrů). Když projdeme návsí na konec vsi, můžeme pokračovat k lesu Kopaný a do Chaloupek. Hned za vsí tato cesta obchází Jankov a pokračuje dál po druhé straně Ševcova kopce do Opatova. Kdysi to bývala hodně užívaná cesta. Z ní od křížku (ten byl postaven až r. 1885) odbočuje jedna cesta dolů k loukám a k lesu v „Jankovsku“ a další cesta do polí k Milíčovsku, kterou se dalo dojít i k samotě Na Oklice.
Asi po 50 m za vsí odbočuje z hlavní cesty cesta dolů, dříve se říkalo „ K Pazdernám“, nyní k samotě U Šimpachů a dál k polím hospodářů, do lesa a na louku Matějnovnu.
Mapka také ukazuje úzké dlouhé dílce políček v každém lánu a ke každému dílci si hospodáři museli upravit od hlavní cesty nájezd. Dílce polí byly odděleny mezemi, na nichž rostly jahody, místy byly vysazeny třešně ptáčnice, jinde rostly šípkové keře, místy i křoví, kde hnízdily koroptve, občas si tam udělal pelíšek zajíc, na kytkách poletovali motýli. Pole „Na Kopci“ byla oddělena mezemi s lískovými keři, kam se koncem léta vypravovaly děti s batůžky na oříšky, které pak společně na návsi někde na kameni roztloukávaly, nebo je rozložily doma na půdě, aby z nich maminky mohly upéct posvícenské oříšky nebo je přidat do vánočního cukroví. Někdy se děti jen tak rozběhly po mezích do krajiny, hospodáři po nich chodili obhlížet úrodu, pocestní si tudy krátili cestu. Rozoráním cest a mezí krajina o tento život přišla. Zůstaly jen velké širé holé lány.
Cesta mezi č. 13 a č. 14 ke křížku se v současné době téměř nepoužívá, nade vsí před křížkem se napojovala na cestu obcházejíci ves zezadu, u křížku se cesty opět dělily
Pohled na cestu od Jankovského potoka ke vsi a silnice od Jankova ke státní silnici, lemovaná z obou stran třešňovou alejí (foto 2006)
Přírodní rezervace v katastru obce Jankov
Na katastrálním území obce Jankov se nacházejí 2 přírodní rezervace, které zároveň patří mezi evropsky významné lokality. Tou první je „Národní přírodní památka Jankovský potok“, druhou je lokalita „U Milíčovska“.
Národní přírodní památka Jankovský potok byla vyhlášena r. 1992 a zahrnuje údolní nivu Jankovského potoka v délce asi 13 km od pramenů u obce Jankov až po osadu Hojkovy v katastru obce Mladé Bříště. Chráněné území má rozlohu 72 ha, celé ochranné pásmo zahrnuje 384,5 ha. Nařízením Kraje Vysočina v r. 2018 byla na horním toku potoka zřízena přírodní rezervace „Prameniště Jankovského potoka“, která se rozkládá na katastrech vsí Jankov, Vyskytná a Opatov.
V minulosti byl potok opravdu plný života, jak uvádí i naučná tabule s označením přírodní rezervace. V potoce se vyskytovala perlorodka říční, mihule potoční, rak říční, ve vodách a přilehlých mokřinách čolek horský a obecný, ropucha obecná, skokan krátkonohý, v okolí toku lovila vydra říční. Na přilehlých loukách rostla vzácná rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, tolije bahenní, prstnatec májový, všivec ladní aj. Z ptáků se tu vyskytoval ledňáček říční, skorec vodní, konipas horský, bramborníček hnědý aj.
Až do 60. let minulého století potok volně meandroval, hospodáři louky kolem potoka ručně kosili a seno se odtud ručně vynášelo. Pak přišla doba meliorací, aby do zamokřených luk mohla vjet technika, potok se napřimoval, neboť meandry toku překážely. A tak život z rychle proudícího potoka začal unikat, z okolních luk mizela pestrost fauny a flory, louka „Matějkovna“ byla úplně vyschlá. Po čase začalo okolí potoka zarůstat olšinami, ostřicemi a nálety.
Potřeba chránit mizející tvářnost krajiny a také výstavba vodní nádrže Švihov na Želivce, která se měla stát zásobárnou pitné vody pro Prahu, vedla k vyhlášení zdejší chráněné přírodní rezervace. V letním období po několik sezón kempovali v katastru Jankova ochránci přírody, kteří se pustili do obnovy horního toku Jankovského potoka a pravidelně vyžínali přilehlé louky. I po vyhlášení přírodní rezervace je potřeba o celou údolní nivu Jankovského potoka stále pečovat, a tak brigády na čistění toku, kosení břehů a sklízení posečené trávy pokračují. Ochránci přírody se také pokusili vypustit do potoka perlorodku říční, ale ukázalo se, že její populace už tu není životaschopná.
Vzpomínka J. P.: „Jako děti jsme my, kluci a holky, kolem r. 1950 chodili s vědrem na vodu do Jankovského potoka „na raky“. Rukama jsme šmátrali v prohlubních břehů a kořenech stromů a snad se nestalo, že bychom se někdy vraceli s prázdnou. Doma jsme raky naházeli do vařící vody, kde zčervenali, a pak jsme se sešli venku na zídce, vyklepávali jsme račí klepeta a pochutnávali si. Často jsme si také přinášeli škeble z perlorodky říční a hráli si s nimi. Vzpomínám, že brzy zjara se okolí potoka žloutlo blatouchy a bělalo sasankami. Před Božím tělem stačilo seběhnout na louky s pestrobarevným kvítím kolem potoka a brzy jsme měli košíček plný květů, které jsme pak sypali při Božím těle ve Vyskytné na cestu od jedněch oltářů k dalším. Vzpomínám i na „babky rosničky“, které sehnuté chodily po lukách a vyhledávaly nějaké rostlinky. Od rodičů jsme se dozvěděli, že jsou to Pražačky, které tu hledají léčivou a masožravou rosnatku okrouhlolistou.“
II. Přírodní rezervace „U Milíčovska“,
evropsky významná lokalita v katastru obce Jankov, byla vyhlášena chráněným územím v r. 1993 na ploše 6,1 ha. Nachází se v těsné blízkosti hlavního evropského rozvodí, nedaleko silnice Pelhřimov – Jihlava (proti samotě U Vašíčků), v nadmořské výšce 656-662 m. Patří už k úmoří Černého moře. Leží v mělké pramenné míse přítoků Jedlovského potoka, do kterého se zdejší luční a lesní potůčky a stružky slévají.
Tato rezervace ochraňuje luční rašeliniště s vzácnými druhy rostlin a živočichů. V části, která je nejzamokřenější, rostou keřové vrby a ostřice. V dalších částech rašeliniště se vyskytuje z chráněných rostlin prstnatec májový, rosnatka okrouhlolistá, vachta trojlistá, tolije bahenní, kozlík dvoudomý, všivec lesní, hadí mord, suchopýr úzkolistý aj., z náletů pak vrba a bříza bělokorá. Z ptáků v rezervaci hnízdí bekasína otavní, z dalších živočichů se tu vyskytuje čmelák luční, mravenec rašelinný a různé druhy pavouků.
Zdejší chráněné rašeliniště je jedním z mnoha chráněných rašelinišť ve zdejší oblasti, v sousedství v katastru Milíčova se nacházejí rašeliniště „Na Oklice“ a „U Svitáku“, v katastru Dušejova rašeliniště „Chvojnov“, v Hojkově pozůstatky kdysi rozsáhlého „Hojkovského rašeliniště“, opačným směrem pak „Šimanovské rašeliniště“.
Kde se tu vzalo tolik rašelinišť? Víme, že naše vrchovinná oblast je prameništěm množství potoků, potůčků a stružek, které jako by stékaly ze střechy domu na dvě strany, vlastně jsou neseny a plynou na sever do Severního moře a na jih do Černého moře. Prameny a pramínky vyvěrající zde ze země vytvořily při svých horních tocích během dlouhého vývoje prameništní rašeliniště, vlastně trvale zamokřená místa s hojností nejrůznějších rostlin a keřů. Jejich odumřelé části se ve spodních vrstvách za nepřístupu vzduchu rozkládají a přetvářejí se v rašelinu.
Už v dávných dobách se o naší oblasti píše, že ji pokrýval mohutný česko-moravský pomezní hvozd, v němž se nacházelo jen pár světlejších míst, palouků a bažin (vlastně rašelinišť). Podle pověstí se v mnoha z nich utopil pocestný, voják, hospodář s potahem, nebo dokonce celá svatba. Berme proto pozůstatky rašelinišť jako místa, do kterých je vepsaná historie krajiny.
Některá rašeliniště měla mocnost několik desítek centimetrů, jiná až jeden metr, některá dokonce až 3 metry. V 2. polovině 19. století se přišlo na to, že když rašelina vyschne, může se používat i k topení. A tak se v celé naší oblasti rozvinulo borkování, které pokračovalo i v počátcích 20. století.
Borkování rašeliny
Je to výroba drobných cihel z rašeliny, kterými se po vyschnutí dalo topit. V Jankově se rašelina na borky těžila z luk „V Jankovsku“, které navazují na dnešní chráněnou přírodní rezervaci „U Milíčovska“, vlastně kdysi tyto rašelinné louky tvořily jeden celek. Rašelinu na borky tu zpracovávala i rodina mé babičky z Jankova č. 14, Marie Borkové, narozené r. 1888. Na půdě se pak dochovala i forma na borky, kterou používali.
Postup výroby borek podle vyprávění babičky:
Nejprve se místo, kde se rašelina měla těžit, muselo odvodnit, tj. středem místa se udělala rýha, kterou se přebytečná voda odvedla někam do potůčku. Pak se místo nechalo vyschout. Z místa se poté odebírala rašelinná hmota a pěchovala se do formy, což byla jakási dlouhá truhla s uchy na koncích a uprostřed po stranách. Uvnitř byla příčkami rozdělena na několik dílků, což měly být budoucí cihličky k topení, borky. Ta naše forma měla 15 dílků. Forma se nejdříve vysypala jehličím, aby rašelina šla vyklápět. Když byla všechna rašelina do truhly napěchovaná, vynesla se na suché místo, truhla se obrátila dnem vzhůru a borky vypadly. Ty se pak skládaly na sebe s velkými mezerami, aby dobře vysychaly. Po vyschnutí se přivezly domů, kde pod kolnou ještě dál vysychaly, anebo se jimi už dalo topit v kamnech jako pozdějšími cihličkami z koksu. Několik kusů borek jsme měli ještě dlouho na půdě, dobře si je vybavuji.
autor: Jaroslava Paulusová
ŽIJEME NA STŘEŠE EVROPY
O obyvatelích Jankova můžeme říci, že žijí na střeše Evropy. Obcí totiž prochází od severu k jihu evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. A tak jako ze střechy spadají dešťové kapky na dvě různé strany, tak v západní polovině katastru obce voda stéká údolí do Jankovského potoka a s ním putuje až do Severního moře. Naopak z východní, jen nepatrně skloněné části katastru, se potůčky slévají a v katastru sousední obce Dušejov se vlévají do Jedlovského potoka, který jejich vody donese až do Černého moře. Tím vrcholem střechy jsou v katastru obce dva kopce, „Ševcův kopec“ (681 m n. v.) nad obcí, tj. severním směrem k Opatovu, a „Kopec“ (686 m n. v.) na jih od obce směrem k Milíčovu.
Ves byla založena na mírném svahu, svažujícím se k západu a chalupy byly postaveny po obou stranách silnice, na horní a dolní straně. Uprostřed dolní strany vyvěrá silný pramen vody, nad kterým naši předkové postavili obecní studnu, ke které dříve všichni chodili pro vodu. Odtud voda potrubím pokračuje do obecního rybníka a dál teče svažitým terénem až do Jankovského potoka. Kdysi dávno mocný proud vody vymlel ve svažitém terénu směrem k potoku hlubší údolí, které se nyní postupně vyrovnává.
Prameniště Jankovského potoka se nachází mezi olšinami na pomezí osady Chaloupky (patřící k Novému Rychnovu) a pod samotou U Matějků (v katastru Vyskytné), ale po několika desítkách metrů už potůček meandrující mezi mokřadními lukami vstupuje do katastru obce Jankov. Kdysi v minulosti tvořil přirozenou hranici mezi panstvím pražského arcibiskupství se sídlem v Červené Řečici a panstvím kláštera Želivského. Jankov byl jednou z nejvýchodnějších enkláv želivského panství a sousední ves Vyskytná už patřila arcibiskupství. Pro katastry obou vsí je Jankovský potok dosud hraničním potokem. Cestou sbírá pramínky, stružky a potůčky z přilehlých svažitých míst a společně s Hejlovkou se vlévá do Sedlické přehrady u Želiva, to už je z něho docela mohutný tok, který po opuštění přehrady nese nové jméno – Želivka. Dál tok řeky pokračuje až k soutoku se Sázavou, ta se pak vlévá do Vltavy a nakonec její vody donese Labe až do Severního moře. Vodní nádrž Švihov na Želivce se stala zásobárnou vody pro Prahu, a proto byly i v katastru Jankova vybudovány dvě přírodní čističky na odpadní vody.
Když vystoupáme obcí některou z cest ke „Kalcovýmu křížku“ a ke „skále“ (bývalému lomu), otevře se před námi terén mírně se svažující k východu. A pak cestou dolů k lesu se dostaneme do luk, kdysi nazývaných „Jankovsko“, z nichž vytékají drobné stružky a potůčky, které se v lesních úsecích stékají a pod samotou Váchovna se vlévají do potoka vytékajícího z „Panských lesů“. Po splynutí s Jedlovským potokem vody putují do řeky Jihlavy, pak do Dyje a Moravy a nakonec po dlouhé cestě Dunajem vyústí do Černého moře.
Evropské rozvodí v naší oblasti pokračuje od vrchu Křemešník (753 m n. v.) pokračuje přes katastry obcí Jankov, Opatov, Zbilidy, Šimanov dál k severu a různě se stáčí mezi vrchy.
autor: Jaroslava Paulusová
